Za dráty Hindukúš

Za dráty Hindúkuš

Už Marylin Monroe vystupovala pro americké vojáky ve Vietnamu. Za českými vojáky se v prosinci 2014 vypravil zahrát Jiří Schmitzer. Starám se o jeho koncerty už 12 let, a tak jsem neodolal možnosti jet na tuto misi s ním.

„Hlavně o cestě dopředu nikde neříkejte, především ne médiím“, poučili nás na generálním štábu před odletem. „Aha, ale já už to řekl doma manželce,“ poznamenal Schmitzer, „to je jako kdybych to řekl médiím“. Na štábu jsme měli dostat bezpečností instrukce, ale vše působilo uvolněně a civilně. Moc jsem nepřemýšlel o tom, že by tento výlet mohl být nějak nebezpečný.

Letadlo se odlepilo od země v jednu po půlnoci. Usnul jsem někde na pomezí Slovenska a Maďarska a probudil se ráno v Asii. Přes Afghánistán se letělo snad hodinu, je to velká zem. Šedá zvrásněná krajina, bez stromů, bez lesů, bez obydlí. Jen na vrcholech sněhový poprašek. Teprve před přistáním známky lidské činnosti. Pole, domy, vměstnané do hlubokých údolí, sem tam strom. Na obzoru nádherný sedmitisícový hřeben Hindúkuše. Přistáli jsme v Bagrámu. Spojenecká základna s desetitisíci spojeneckými vojáky. Bagrám. Město kdysi dobyté Alexandrem Velikým. Letiště, odkud vedli invazi Rusové. Dostáváme školení, Jsou dva druhy poplachu. Siréna znamená raketový útok. Okamžitě si lehnout na zem a ležet dvě minuty. Potom utéct do nejbližší zděné budovy. Pokud se z tlampačů ozve "insider", tak je třeba do budovy vběhnout okamžitě. Neprůstřelnou vestu a helmu máte tady. Nejvíc času trávím na českém štábu a v okolí. Každou chvilku proběhne kolem voják v maskáčích, ověšený samopalem. Já z vojny pamatuju buzeraci a křik. Časy se změnily. Tady se k sobě, bez ohledu na hodnosti, chovají všichni ohleduplně. Přesto, že se dodržuje vojenský režim, působí vše docela v klidu a bez spěchu. V české misi je kromě kluků překvapivě poměrně dost holek. Novináři a generál se vypravují na místo, kde v červenci zahynulo pět našich vojáků. Chvilku mě docela mrzí, že nemůžu jet s nimi. Všichni se navlékají do balistických (neprůstřelných) vest, vyráží v helmách, maskovaní, v obrněných autech a ze vzduchu jsou jištění americkými bojovými vrtulníky. Jo, fakt jsme ve válce. Letiště i město můžu pozorovat na obrazovkách ve štábu, kde běží obraz snímaný kamerami ze zavěšených balónů, Na oběd mě vojáci berou do americké jídelny, vše je k dispozici, desítky různých jídel, salátů, nápojů, dezertů, zmrzliny. Pražský čas mi diktoval ale spíše snídaní, tak jsem si vzal jen zeleninu, zmrzlinu a sójové mléko. Já pamatuju na zdech kasáren Brežněva a Husáka. Tady na zdech americkovlastenecké obrázky, motivující nápisy a obrázky bojujících vojáků s odhodláním v oku. Všechno co je na základně, působí americky. Vojenská technika, budovy, stany, jídlo, pití, ovzduší. Jsou to Američané, kdo zde mají hlavní slovo. Přesto naši vojáci tu mají moc dobrou pověst. Na vojáky některých států se prý nedá spolehnout, ti naši patří k nejspolehlivějším. Jeden z našich vojáků mi vypráví, že když americkým vojákům se něco rozbije, dodržují důsledně úřední postup. Zavolají a k zlámanému kolu přijede příslušná profese. Naši jsou si schopni na místě svépomocí opravit skoro cokoliv sami, prostě kdo co umí, pustí se do toho.
Svítí sluníčko, je to na tričko. Všude děsně práší, boty mám obalené prachem, který tam zůstane ještě pár dní po návratu. V okolí našeho velitelství vede hlavní silnice. Za ní je pár obchodů obhospodařovaných místními. Sortiment skoro turistický. Všelijaké koberečky, kameny (lapis lazuri), ruské odznaky, ruské pušky, vázy vyrobené z nábojnic, "značkové" hodinky, vodní dýmky. Prostě takové tržiště. Místní pracují i na základně. Jeden kope příkop a druhý má vedle v tom prachu a špíně na zemi malý barevný kobereček a provádí rituály leháním si a zvedáním paží. Zírám na ten výjev, ale vytáhnout foťák, a cvaknout modlícího se muslima, mi přišlo neetické. Teprve s dostupem jsem si uvědomil, jak se ve mně tluče fotograf s filmařem. Poučka praví buď fotit, nebo točit. Obojí najednou nejde. Ti dva v příkopu. Točit mě nenapadlo, i když tady by se hodilo více než fotit. Já uvažoval v hlavně o fotce.
Po pár hodinách se vrací naši vojáci z terénu. Jedou v obrovských obrněných autech se střílnou v horní části. České vlaječky na kapotě. Dnes prý na ně útočili jen házejícím kamením. Povídám si se sympatickým novinářem z Práva. Vypráví, jak navštívili místo, kde v červenci zahynulo pět českých vojáků a jak se to seběhlo. Nic nenasvědčovalo nestandartní situaci. Celá četa komunikovala s místními, byly tam děti, místní, afghánští policisté. Jeden policista byl ale falešný. Když se odpálil, zůstalo na místě mnoho mrtvých, Kromě našich, také deset Afghánců. Život pro Talibánce má úplně jinou hodnotu než pro nás Evropany. I když Jugoslávie je taky Evropa a život tam měl před dvaceti lety taky nulovou cenu. V roce lednu 96 jsme se s kapelou „Už jsme doma“, jen pár dní po podepsání Daytonského míru, vypravili koncertovat do Bosny a Hercegoviny. Navštívili jsme zemi, kde včera skončila válka a s konvojem IFOR dojeli ze Sarajeva až do Goražde, bosenské enklávy hluboko v srbském území. Auta tam rozebrali a alternátoru přidali lopatky, spustili na řeku a tak si vyráběli proud. Pro jídlo chodili 100 km přes srbské území. V noci, v mrazu. 100 km tam, 100 km zpět. Ubránili se a díky tomu nedopadli jako v Srebrenici. My tam dojeli nejenom jako první civilisté, ale taky jako první kultura vůbec. Ale zpět do Afghánistánu.
V půl páté už jsou všichni v místním americkém kině. Generál přivezl dárky z Prahy. Za pár dní jsou Vánoce. A Vánoce v Bagrámu, ve vojenském kolektivu, no, není co závidět. Pak mluví kaplan Ruml. Přiznám se, že o jeho slovech jsem musel přemýšlet, a uložit si je do hlavy. Řekl, že jako kaplan navštívil v nemocnicích řadu umírajících lidí a hovořil s nimi. Dvě věci si z těch hovorů odnesl. První jsou vztahy. Je důležité nebýt sám, ale dbát o svoje nejbližší, o kamarády, spolupracovníky, protože vztahy dávají rozměr lidskému životu. Druhá věc je láska. Láska dává lidskému životu smysl a je pro nás všechny životně důležitá. Všichni poslouchají a mlčí.
Pak je Schmitzerův koncert. Aparát nic moc, zní to tak nějak nabroušeně. Ale vojáci Schmitzerův vtip oceňují. Kolega, který nás má na starost, říká, že jeden z prvních tu byl vystupovat Daniel Landa. Landa? Fakt? Nemáme snad doma hodnotnější umělce? S větším morálním kreditem? „Hm, on Landa je takový vlastenec, to na vojáky působí.“ vysvětlil kolega. Aha, tak snad, ale v hlavě jsem si to do dneška moc nesrovnal. Po posledních tónech Schmitzerova koncertu to máme úplně jako Rolling Stones. Rovnou z podia do letadla. Venku už je tma a citelně se ochladilo. Přelet se zataženými okýnky z Bagrámu do Kábulu trvá jen 20 minut. Po příletu se ubytovat - ano, na pokoji máme k dispozici opět helmu a balistiku. Náš pokoj je v jedné z budov kasáren. Ubytovna, kde nalepená vlajka na dveřích značí, jaká národnost zde přebývá. Nejsou zde jen jednotky NATO, je tu celý západní svět, a to i státy jako Chorvatsko, Lotyšsko, Turecko apod. Honem na večeři, v osm zavírají a pak se v nedávno dostavěné americké kapli Rallypoint Chapel opakují proslovy generála, kaplana, dárky, koncert. Perlička ze zvukovky – pořád to divně hrálo, šel jsem pomoc zvukaři, tedy on to asi nebyl zvukař, ale stál za pultíkem, říká, zpěv je v devítce, tak já kroutím devítkou, abych to spravil, a nic se neděje. Bodejť by jo, když je ten zpěv v úplně v jiné šavli. Došel farář a nazvučil to. No, napřed se mi to moc nezdálo, ale když začal koncert, vše hrálo výborně. Došlo mi, že Schmitzer použil oblíbenou muzikantskou fintu, kdy na zvukovce mluví do mikrofonu schválně potichu, aby pak na koncertě byl slyšet.
Zvuk je OK. Schmitzer se omlouvá, že bude hrát ten den podruhé to samé. Vysvětluje, že je vlastně herec, a když jde někdo na Othella, taky nečeká, že bude říkat něco jiného než minule. Koncert má krásný úspěch. Ovace ve stoje. Pak podpisování, společné focení. Všichni si chtějí Jiřího užít. Tady v Kábulu Schmitzer vojáky opravdu potěšil, a tak můžeme jít po náročném dnu spát s pocitem, že naše mise měla opravdu smysl. Dáme si před ubikací s českými vojáky ještě cigárko. Ráno v 7 máme nastavené buzení (3.30 pražského času) a šup na 5 minut vzdálené letiště. Je těsně po svítání. Za dráty se tyčí nádherné hory. Samotný Kábul je v nadmořské výšce 1800 metrů. Tady začíná Hindúkuš. Za chvíli zmizí hory v oparu. Voják, který nás veze, říká, že za půl roku se za dráty dostal sám jen dvakrát., z toho jednou šlo o cvičné střelby. Na rozdíl od Bagrámu, kde jsou bojovníci, kteří vyjíždí denně na patroly, zde v Kábulu jsou spíše logistici. I my vidíme Hindúkuš jen zpoza drátů. Letadlo čeká na runwayi přes hodinu. Když se odlepí od země, desítky našich vojáků, kteří se vrací po půlroční misi domů, dávají najevo radost.
Bylo to hodně zvláštních 24 hodin, strávených v Afghánistánu.

P. S. Blíží se Vánoce. Možná to bude znít snílkovsky romanticky, nebo nechlapsky. Ale já si na Štědrý den na naše kluky a holky v Afghánistánu určitě vzpomenu.
Romek Hanzlík