Příběh fotografie: Sluneční lázně v Sorrentu

Keywords: Patagonie

Pro časopis Foto Video XI/2018

Příběh první: Vlastně jsem se v Sorrentu ocitl omylem. S přítelkyní jsme byli na dovolené v Neapoli, a autem z půjčovny jsme mířili na Amalfské pobřeží. Kroutili jsme serpentiny zavěšené do prudkých srázů, když v tom najednou motor zhasl a odmítnul poslušnost. Stalo se to v kopci směrem dolů, a tak setrvačností jsme dojeli na nejbližší odpočívadlo, kde jsem marně čučel do motoru, a snažil se auto oživit. Nezbylo než žhavit telefon, pomoc přislíbena, a za hodinu u nás přistál náklaďák, který auto naložil na korbu. V kabině náklaďáku nebylo místo, a tak jsme se vezli v našem autě na korbě. Dovezli nás do nejbližší půjčovny, hádejte kam…ano, do Sorrenta. Tam nám dali jiné auto, abychom mohli pokračovat, ale zbylý čas jsme využili k procházce po městě. Z centra k moři to byl kousek. Za posledními domy a parkem bylo zábradlí, odkud se nabídl krásný pohled na volné moře a maličký pruh pláže dole pod námi. Výjimečný pohled z ptačí perspektivy na molo, na němž se smažili na letním slunci lidé. Hned jsem věděl, že to bude dobrá fotka. Nebylo třeba nic přidávat, ubírat, ořezávat, prostě přesně jak to má být. Fotka se ocitla na mém týdnu ve Week of Life.

Příběh druhý: Pár měsíců nato telefon, a tam duchovní otec Week of Life Adolf Zika: „Strašně se mi líbí tahle tvoje fotka ze Sorrenta, chci jí od tebe koupit“. Aha! Jak se to dělá? Napadlo mě mu nabídnout výměnu mojí fotky za jeho fotku, a obchod byl uzavřen. Na závěr Adolf povídá: „Tuhle fotku bys měl přihlásit někam do World Press Photo nebo Czech Press Photo, ta určitě vyhraje, dej na mě, mám na tyhle věci čuch.“ No něco takového mě vůbec nenapadlo. Tak jsem se podíval a Czech Press Photo mělo uzávěrku za dva týdny, tak jsem se přihlásil. Kategorie „Každodenní život“. A skutečně, tahle fotka se ocitla v nominaci. Volal jsem na CPP, jestli stihnu představení Dona Giovanniho ve Stavovském divadle, kam jsme měli koupené lístky na stejný den jako bylo vyhlášení CPP na Staroměstské radnici, no, byla tam hodinová rezerva, tak to stihneme. Pak přišel den vyhlášení. Vyvolali mě na první cenu, jednou za Sorrento, a podruhé za fotku větrných elektráren v průlivu Öresund. Dona Giovanniho jsme nestihli, respektive jsem byl ze všeho tak mimo, že bych Mozarta stejně nevnímal. Spousta známých ani nezjistila, že jsem něco vyhrál, přihlásil jsem fotky pod svým jménem z občanky (Jaromír Hanzlík), což řada lidí ani neví, že takové jméno mám, všichni mě znají pod jménem Romek, které mi vymyslela máma už od narození. Ostatně dejte do Googlu Jaromír Hanzlík, to dá úplně jiné výsledky, ta shoda jmen mě pronásleduje už od střední školy, kdy jsem za tohle jméno vyfasoval kulturního referenta. Zato jméno Romek Hanzlík je jen jedno na světě, tak se toho držím, i když to zní trochu polsky.

Příběh třetí: Na facebooku se mi po čase u Sorrenta objevil komentář od fotografa Jaromíra Čejky: „Naprosto úžasný, magický :-))) Bral bych ji jako plakát!“ Následující den ráno potkám v metru Honzu Čejku, to je jeho syn. Působili jsme spolu v kapele Už jsme doma, takže se známe. To nemohla být náhoda! Tak mu vyprávím, že bych tátovi tu fotku poslal, ale nevím kam. On, že se zastaví, a když se za pár dní skutečně zastavil, že ten den má zrovna sraz s tátou, tak jsem mu tu fotku pro tátu dal. A starý Čejka pak mladému Čejkovi sám od sebe začal vyprávět, ten tvůj kamarád dobře fotí, a začal tu fotku popisovat. Honza nehnul ani brvou a když táta dovyprávěl, tak tu fotku vytáhl. Na, tady ji máš. Tím byl završen třetí příběh fotografie Sluneční lázně v Sorrentu. Ostatně v pohádkách i v životě se některé události a jevy odehrají právě třikrát.

Po dopsání tohoto článku se stala ještě další věc. Já vím, všechno má být třikrát, jako v pohádkách. Ta čtvrtá událost už je jaksi nějak navíc. Přihlásil jsem fotku do soutěže Sony RX Moments. Tedy přihlásil – stačilo otagovat na Instagramu na mém profilu prague.paperback.photo. Takové to, co kdyby…A světe div se, fotka vyhrála celoevropské kolo. Kolegové fotografové si mě dobírají, my jezdíme do válečných konfliktů, demonstrace fotíme z první řady, riskujeme život a zdraví, a ty si jedeš na dovolenou, uděláš cvak, a vyhraješ. No jo, no. Stejně mám radost, kdo by neměl. A nakonec – dobrá fotka se dá udělat kdykoliv a kdekoliv. Jen být připraven na správném místě ve správný okamžik.