O pohodlnosti a odhodlání – Zastavovač času V.

Keywords: Paperback Life

pro časopis Cykloturistika č. 5/2018

Každý z nás to zná. Naplánovali jsme si na dnešek vyjížďku, a najednou se nám nikam nechce. Vždycky se najde nějaký důvod. Venku prší. Venku fouká vítr. Venku je moc vedro. V televizi běží fotbal, hokej, seriál. Anebo nás prostě přemůže pohodlnost. Zůstat pěkně doma, a nikam se nehonit. Vždyť si ten den taky užijeme. Tomu ještě pomůže sugestivní dotaz na partnera: „Taky se ti dnes nikam nechce, viď?“. A vyjížďka se dnes nekoná, na výlet nejedeme, odložíme to na zítra. Nebo na příště. Párkrát jsem takhle vzdal třeba celý víkend, vždyť je hlášená nepříznivá předpověď počasí. Hm…každý z nás bojujeme občas s vlastní pohodlností. Jak ji překonat? Osvědčilo se mi na celý víkend objednat a dopředu zaplatit ubytování. Podléhání pohodlnosti se změní na úvahu. Má být hnusně, ale máme to zaplacené, není škoda to nechat propadnout?  A tak se nakonec vykopu a vyrazíme. A o tom to je. Všechno je jen o naší hlavě. Lítost nechat propadnout zaplacené ubytování mě nakonec přinutí. Ale co když jde jen o jednodenní vyjížďku, když zůstanu doma a neutrpím žádné ekonomické ztráty? Je to zas jen v hlavě. A vůbec nejde o to, jestli má pršet nebo svítit sluníčko. Jde jen o to se vykopat. Když už jste se obuli a jste s kolem ve dveřích, je vyhráno. To rozhodnutí je už udělané. Zmoknu? Nevadí, zas to na mě uschne. Rozhodnutí o tom, jak ten den prožiju, je jen o tom zvednout zadek a jít se obléknout a obout. Pak už to jde samo, vždycky to nějak dopadne. Jen přesvědčit hlavu a zvednout se. A člověk pak nemusí litovat, že nevyrazil, když sice hlásili déšť, ale ten se odbyl jednou přeháňkou, a my dřepěli doma.

V uplynulých dvou týdnech jsme s dětmi cestovali po Islandu. Taky jsem chvíli zvažoval kola, ale chtěli jsme za vyměřený čas vidět co nejvíce, a taky mě trochu odradilo chladné větrné a deštivé počasí, které tu pod polárním kruhem panuje i v létě. Tak jsme jeli autem. Po cestě jsem obdivoval cykloturisty, kteří se rozhodli pro Island na kole. To je záležitost pro opravdu odolné jedince. Za dva týdny jsme jich nepotkali víc než dvacet. Nemyslím ty, kteří si půjčili na místě kolo a projeli se po Reykjavíku. Myslím ty, co s brašnami vzadu, vpředu, a se stanem vyrazili poznávat tenhle magický ostrov. Teplota kolem deseti stupňů, několikrát za den zmoknete, a vítr takový, že by vás z kola skoro sundal. Stan balíte ráno mokrý, a večer ho stavíte zase mokrý. Není kde se schovat, protože jedete třeba 50 km naprostou pustinou. Žádné přístřeší třeba autobusové zastávky, žádná civilizace, není kam se schovat. Musíte jet. Nevidíte nic kromě deště, mlhy, silnice a lávových polí.  A přesto se to dá.  Je to zase jen o rozhodnutí. Jakmile už jednou vyrazíte, nevzdáte to. Nějak to vždy dopadne. Každý déšť jednou přestane, a cyklista zase uschne, vysvitne sluníčko a trochu nás ohřeje.  Na obzoru se objeví krásné hory, údolí, louky. Všechno je jen o hlavě, která udělá to rozhodnutí, abyste vyrazili na cestu. Až budu příště bojovat s vlastní pohodlností, vzpomenu si na ty promoklé a zmrzlé cyklisty z Islandu, vždyť dnes jedu jen kousek za město, to dám! Všechno vždycky totiž nějak dopadne. A dopadne to vždy dobře. Takže vzhůru hlavu, vyrážíme. Teď, právě teď.