Jednou jsi dole, jednou jsou nahoře. Zastavovač času II

Paperback Life

Vyšlo v časopise Cykloturistika č.2/2018

Letošní cyklistická sezóna mi začala nezvykle brzy. Už třetí únorový týden usedám do sedla den co den. Dnes je minus 13°C, a přesto nemusím mít strach, že mi zamrzne voda v bidonu a mrazem zcela dojde energie, jako onehdá, kdy jsem musel vykoupit ve Staré Boleslavi cukrárnu, abych na ty slaďoury mohl dojet domů. Sedlo, na kterém podnikám spanilé jízdy, je totiž sedlo rotopedu.

Nikdy jsem na rotopedu nejezdil, ani na spinning mě nikdo nikdy nedostal. Kolo mám prostě spojené s jízdou. Příroda, les, vítr ve vlasech. Ale rotoped jsem tentokrát uvítal. Otáčení pedály mi dělá dobře. Jeden rotoped je umístěný ve výklenku s neuvěřitelně krásným výhledem. Jezdím odsud do Prahy. Přímo přede mnou Petřín, kousek vpravo Letná, a když zahnu doprava, obdivuji ze sedla věže Staroměstského náměstí, Národní divadlo a Tančící dům. Druhý rotoped je u okna směřující na jih, s výhledem na Dívčí hrady. Odsud si dělám výlet podél Vltavy a na Karlštejn. Když mám méně času, tak aspoň párkrát objedu barák. Každý den.

Sedavé zaměstnání a špatný posed/poleh u notebooku mě přivedly do Rehabilitačního centra Malvazinky. Jako poslední možnost, jak zabránit operaci. Posunutý obratel LP5 o 8mm. Pobyt zde jsem pojal jako vítanou příležitost se zastavit na honbě životem, přibrzdit, a odpočinout si od práce i od soudních tahanic po rozvodu. Také ne všechny věci v práci se mi podařily. Na bedrech toho leželo už moc. Není divu, že páteř začala protestovat. Všechno se vším souvisí. To fyzické, i to psychické. Negativní vlivy se do těla ukládaly a teď se ozvaly.

Na pokoji se mnou byl chlapík, jenž před rokem při autonehodě přišel o nohu. Nezahořkl, nestěžoval si, bral svůj úděl bez bolestínství, a hleděl do budoucnosti s optimismem. Až jsem se styděl, s jakou "prkotinou" tu jsem já. Pak jsem na chodbách objevil portréty handicapovaných sportovců, a slova jednoho z nich, Tomáše Poucha, tu s dovolením ocituji.

"Dnes je mi 42 let, nemám nohu pod kolenem. Dvacet let mi trvalo, než jsem se s handicapem smířil, než jsem pochopil, že je mou nedílnou součástí. Dokonce tvrdím, že to je největší dar, který jsem dostal. To, že handicap je pro mě dar, jsem poznal až při zpětném ohlédnutí. Mým receptem je cyklistika. Výlety na kole i účast na závodech mi pomohly projít si procesem smíření se s handicapem. Opět jsem cítil vítr ve vlasech, dokázal jsem si, že dokážu mnohé, a navíc mě začali podporovat a fandit lidé na závodech, které jsem před tím neznal. A právě takto namíchaný koktejl mi dal to, co jsem tolik potřeboval. Stal jsem se pánem vlastního života, života, který byl doposud řízen předsudky a strachem."

Mám tu hodně času si o tom přemýšlet, analyzovat a dumat si. Podle nauky o čakrách jsem na rozhraní jednoho ze sedmiletých cyklů, do kterých je život rozdělen po sedmi čakrách. Není to vítaná příležitost zahájit nový sedmiletý cyklus s novou energií a novou vizí? Mnozí z nás často klesnou níže, aby mohli znovu vystoupat nahoru. Takový je život. Jednou jsi dole, jednou jsi nahoře. Je jen na nás, abychom se poučili. Všechno špatné je vždy k něčemu dobré. To negativní, co nás potká, nás může nakopnout, a posunout mnohem výše, než jsme předtím byli. Kolikrát až po létech zjistíme, že i ty špatné věci se nám dějí kvůli našemu dobru. A já se už teď těším, co všechno pozitivního udělám, až z Malvazinek za pár dní odejdu. Od detailů, jako nastavení si správného posedu na kole, jak mě inspiroval článek v předchozím čísle, přes pročištění si pracovního a životního prostoru, až po pozitivní myšlení. Všechno se vším souvisí.