Amerika, Američka – vyšlo 1992 v nakladatelství Maťa

Amerika Američka

To byl takhle konec května, pozdní odpoledne, svítilo sluníčko a já šel vycházkovým tempem po Praze. Můžete jít po Praze a mít různý pocity, jako že jdete třeba na pivo nebo někam za roh na návštěvu nebo jen tak. Tak já zrovna šel, přes rameno tašku a měl jsem namířeno do Ameriky. Zdálo se mi to stále nějak divný a neuvěřitelný, že bych si jen tak šel po Praze a měl namířeno do Ameriky. Kráčel jsem po chodníku a říkal si - tak teda opravdu tam jednu nebo ne, prostě jsem si na to pořád nemoh zvyknout, že za pár hodin budeme v Americe. A proč pořád říkám Americe Amerika? Vždyť je Amerika jižní a Amerika severní. Ale u nás už je to tak nějak zavedený, že někdo řekne Amerika a myslí tím přitom Spojený státy. Takže se opravuju, máme namířeno do Spojených států. Ale stejně je to Amerika. Teprve daleko později jsem se naučil tyto dva pojmy důsledněji rozlišovat, protože obyvatelé zbylejch americkejch zemí jsou hákliví na to, když mluvíte o Americe a přitom máte na mysli Spojený státy a oni myslej Ameriku jako světadíl. Neboť podle jejich vnímání jste v Americe, i když se nacházíte třeba v Mexiku. Taky docházelo k matení pojmů, protože já řek Amerika a myslel Spojený státy a oni mysleli Ameriku jako Spojené státy i Mexiko a tak jsme se ocitli každej zeměpisně úplně jinde. A než jsme si to vysvětlili, tak se Mexičani urazili, protože to vypadalo, jako že je mám za něco, co není Amerika, ale za něco méněcennýho. No dobrá.

Stejně je to Amerika. Tak do tý Ameriky jsme jeli hrát. Pavel Keřka, Míra Wanek, Pavel Pavlíček, Jindra Dolanský a já, bigbít jménem Už jsme doma.

Šel jsem po Praze schválně velkej kus, abych si to náležitě vychutnal. Říkal jsem si, jestli je to na mně vidět, že jedu do Ameriky a podobný nesmysly a byl jsem na to pyšnej. Jako kdybych už do Prahy nepatřil. Na každým rohu jsem zastavil a přemejšlel, jestli jsem si nezapomněl vzít brejle nebo plavky a podobně. Nezapomněl. Teda původně jsem si chtěl vzít jenom brejle, plavky, dvě trička a kraťasy. Jeli jsme do Kalifornie a já si na mapě našel, že to je asi tak na stejný zeměpisný výšce jako Sahara, to znamená, že tam bude pěknej hic. Taky jsem věděl, že v Kalifornii není zvykem, aby tam v létě pršelo, takže co bych se tahal s nějakým oblečením. Nemám rád těžký tašky a zavazadla vůbec. Ale zase mě napadlo, že kdyby letadlo ztroskotalo někde nad New Foundlandem, že by se něco teplejšího mohlo hodit, takže nakonec jsem, sic nerad, přitížil tašce nějakým tím oděvem do nepohody. Netušil jsem, jak jsem byl prozíravý. Kdybych byl býval znal větu od Marka Twaina, že největší zimu, kterou prožil, bylo léto v San Franciscu, snad bych neměl ten pocit, že moje taška je zbytečně těžká a objemná a na co s sebou tahat do subtropů bundu a teplý oblečení.

Jestliže jsem na každým rohu přemejšlel, co jsem zapomněl, tak na každým druhým rohu jsem šahal do kapsy, jestli jsem doma nenechal pas. Nenechal. Ještě mi ani nezaschla barva na tom zpropadeným vízu. Ono to totiž vypadalo, že nikam nakonec nepojedeme. Žádost o vízum jsem vyplňoval asi půl dne, protože konzulát zajímaj takový věci, jako jestli nebudu v USA vykonávat teroristickou činnost, jestli jsem nezlobil rodiče a podobně. Nakonec nám sdělili, že jsme hudebníci a co kdyby jsme jim náhodou v tý Americe chtěli hrát, to bysme taky za to mohli dostat nějaký peníze, to se nesmí, na to jsou odbory, vždyť bysme brali práci chudejm domorodejm hudebníkům a to teda ne. Takže jsme ostrouhali a rozšířili partu těch, co opouštěli velvyslanectví plačíc, protože zamítnutých žádostí je nespočetně.

No, nenechali jsme si to líbit a za několik dní se situace

obrátila a stali jsme se oficiálními vyslanci české kultury

pod záštitou americké ambasády. Obnášlo to dokonce mírnej, tedy velice mírnej sponzoring.

Už jsem se nabažil pocitu jít po Praze a přitom jet do Ameriky, takže jsem dorazil na místo srazu. Odjeli jsme autobusem naložit aparaturu do Bráníka a nabrali směr Amsterdam.

Jeli jsme přes noc a nepodařilo se mi moc usnout. Byl jsem přetaženej z toho očekávání. V Amsterdamu na letišti jsem musel nějakýmu úředníkovi odpovídat na otázky typu v kterejch zemích jste byl a kolik jste tam potkal teroristů, jestli jsem byl požádán o převezení nějakýho balíčku a jestli nemám přístroj na baterky, třeba rádio. Pavlíček absolvoval delší pohovor, protože neuváženě přiznal, že má kamaráda v Řecku. To už mě štvalo, jaký s tím dělaj obštrukce, s tou Amerikou, co se tě natrápí, než ti daj berana a pustěj tě dál. Hned v letadle jsem musel vyplňovat další dotazník, kdy, kde, s kým, za co, proč, u koho, o kom, komu, čemu a nebudu-li v USA provádět teroristickou činnost. Uklidňoval jsem se vyhlídkou na moře, neboť tento let byl vyhlídkovej. Vyhlížel jsem tedy pevninu, kdyby letadlo spadlo, mám tam snad větší naděje na záchranu. Pilot říkal do mikrofonu, jak vysoko letíme a kudy, ale moc jsem jeho angličtině nerozuměl, na mě se musí pomalu a zřetelně vyslovovat. Spíš jsem se dovtípil, že kdybysme spadli, tak spadneme na Grónsko, do Kanady nebo na New Foundland a pak už steward zahuhlal cosi o New Yorku a letadlo začalo klesat.

 

Byli jsme asi fakt v Americe. V New Yorku. Celá kapela! No to je skvělý! Už jsme doma poprvý v Americe!

Letadlo do San Francisca letělo až za pár hodin, tak jsme sedli do metra a jeli na Manhattan. Stihli jsme se projít po Brodwayi sem a tam, ovšem ne hladovi, protože jsme museli v letadle sníst všechny zásoby, aby nám je celníci nezabavili a vyhodit šišku lovečáku by bylo škoda. Pak jsme se vyfotili pod mrakodrapama, že jsme tam tedy byli a taky před Sochou svobody, že tam jsme byli taky, ale ta socha byla dost daleko, takže když tu fotku někomu ukazuju, tak musím vždycky dodat, že to je před Sochou svobody, ža ta socha, to je ta tečka tam vzadu. Ještě zbyl čas na Wall street a procházku pod Brooklynským mostem a zpátky na letiště. Jakej asi může mít člověk pocit, když je poprvé v Americe, nota bene v New Yorku? Těžko říct. Je to zničehonic úplně jinej svět. Jiný domy, jiná auta, jiný lidi, jiný všechno. Nějak mi to pořád nedocházelo. Připadal jsem si jako rostlina vytržená z kořenů a přemístěná do jinýho, tedy úplně jinýho prostředí a teď na to kouká a nemá si to nový prostředí kam zařadit, protože dosavadní zkušenosti na to nestačí. Chce to nějakej čas, kořenama se seznámit s půdou a přijít do kontaktu s hlínou, listy nastavit sluníčku a podnebí. Pak teprve ta rostlina pozná, zač je toho hlína loket. Mně ta Amerika došla až v Mexiku. Chtělo to prostě pár týdnů vstřebávání.

Ještě jsem stačil koupit a napsat pohled s parafrází Járy Cimrmana - Nový Jork a Liptákov, vesničky mé nejmilejší. A pak už směr Frisko. Teda Frisko to je taky nějakej specificky českej výraz, tomu v Americe nikdo nerozuměl. Všichni říkaj důsledně San Francisco. Párkrát jsem použil žoviálně výraz Frisko. Nejen, že mi nikdo nerozuměl, co tím myslím. Po mém vysvětlení, že tak v Čechách říkáme San Franciscu, se začli nezřízeně smát a hned zavolali další a práskli jim to a smáli se tomu znovu. Pak už jsem teda radči nebyl žoviální a Frisko jsem vyměnil za spisovné San Francisco nebo za důvěrnější Svatý František.

Letěli jsme vlastně neustále západním směrem, už z Amsterdamu, čili s časem, v New Yorku i ve Frisku jsme v podstatě přistáli chvilku po vzlétnutí, ačkoliv mezitím uběhla spousta hodin. Takže ve Frisku (zatím můžu používat tento žoviální výraz, protože ještě netuším jeho zrádnost) jsme přistávali navečer, ale můj evropskej režim dne už měl nový ráno. Devítihodinový posun času vykonal svý, cítil jsem se velmi unaven. Rovnou z letiště jsme však byli odvezeni na uvítací party. Zní to divně, to slovo party. Daleko výstižnější je ryze české mejdan. Jinak za slovo party se schová klidně mejdan, bohapustá pitka stejně jako oslava dětí k desátým narozeninám. Nikdy nevíte, co očekávat, pozve-li vás někdo na party. My neměli na výběr, protože už na nás čekala a těšila se partička teplických a pražských Američanů a pivo teklo proudem. Teda americký pivo je dost mizerný. Slabý a bez chuti. Až na pár vyjímek všude a vždy. Alespoň jsem se pobavil slovníkem Čížků. Čížek, to je americký Čech. Sami sebe tak potupně nazývají. Do češtiny se jim pletou amerikanizmy a někdy dá dost práce, aby člověk vůbec přišel na to, co mu Čížek chtěl sdělit. Tak si třeba nechávají mesidž na founu, (nechat vzkaz na záznamníku), tejkujou exit z hájveje (sjet z dálnice), šérujou se o rentu (dělí se o nájem), jůzujou fridž (dát do ledničky), rentujou ekvipment (najmout zařízení), místo odpad říkaj kárbidž, místo poplatek čárdž a podobně. Roztomilý jsou čížkovsko-americký nadávky, jako třeba: Co je tohle za áshoula, koukni na toho bulšita, to je šit, vyfakuj ho atd. To jsme ve škole nebrali, přesto jsem za pár dní v angličtině udělal pěknej pokrok! Ale oči se nám všem už klížily a tak Čížci oslavili náš příjezd s mátohama. Vydrželi jsme pár pivek a šli spát.

Ráno jsem vykouk z okna. Svítili sluníčko a panovalo vedro. Tak jsem si vyšel jen tak na lehko do ulic. Ale hned za rohem mě přepadla mlha a chlad. Počasí ve Frisku je pěkně záludný. Nemoh jsem přijít na to, jak se oblíknout. Vždycky mi byla buďto zima anebo vedro. V každý ulici vládlo jiný počasí a jiná teplota a každou chvilku se zatáhlo nebo zase svítilo sluníčko a vzápětí padla mlha. Nakonec jsem zjistil, že nejsnesitelnější je takový univerzální oblečení, kdy se dá snýst zima v případě mlhy a dá se vydržet i teplo v případě vedra. Jinak by se člověk zbláznil, protože by se musel převlíkat každejch pět minut. Než jsem ale přišel na ten systém, párkrát jsem málem umrz anebo se upek. Maj to údajně na svědomí nějaký záhadný studený mořský proudy. Ale pár mil do vnitrozemí už jsou fakt tropy. Sto stupňů. Sice Fahrenheita, ale mně to připadlo to samý jako kdyby to byly stupně Celsia. Vystoupit z klimatizovanýho auta je hotová sebevražda. To je to Frisko ještě zlatý.

Hned první den jsem poznal, co to je Amerika bez auta. Na mapě mi to připadlo do Dauntaunu (rozuměj do centra) kousíček. Tak jsem šel pěšky. Mátly mě sice pravoúhlý ulice, ale šel jsem správně a přesto asi za hodinu jsem byl teprve v polovině cesty. Nezbylo než to vzdát a dojet autobusem. Neumím se představit, že v Los Angeles, který je od moře do vnitrozemí dlouhý sto mil, nejezdí prakticky žádná městská doprava. Lidi musej mít auto pro každýho člena rodiny a ještě jedno nebo dvě, kdyby se jim nějaký rozbilo, protože by se nemohli jet ani nakoupit. Na mapě to vypadalo opravdu skoro za rohem. Ale vnímání vzdáleností je tu prostě posunutý. Asi jako když člověk projede celý Česko a Slovensko, tak získá pocit, že ujel nějakou obrovskou vzdálenost. Ale ta samá vzdálenost je na mapě Ameriky malinkej kousíček. Tomu odpovídaj i mapy. Jsou záludný. Co se zdá být blízko, je ve skutečnosti, podle našich zažitých měřítek, daleko. Naštěstí nás pak vzal Čížek Láďa Turek na sajtsíing autem. Byla to taková skeptická prohlídka v cuku letu. Čížek Turek je totiž skeptik a na všechno a všechny nadává:

"To víš, Američka, Američka," komentoval se zaujatou nasraností v hlase, "teď se sem sjížděj teplouši a lesby z celýho světa, San Francisco je buzerantský město, hele, vole, dávej bacha, až uvidíš ty jejich vlajky na barákách, voni si to věšej z voken, aby se poznali, kde bydlej, bulšiti, hele to je vona, ty barevný pruhy, sleduj, kolik jich, těch vlajek, tady je, to víš, Američka, to si ti buzíci ještě dělaj prvomájový průvody, celý město na to čumí, to bys viděl týpky, demonstrujou s nima i různý úchyláci, masochisti a sado maso, a tak, počkej, ukážu ti fotky, che, Američka, všim sis, že tu nemaj skoro žádný dopravní značky?, to víš, voni sou Amici úplně blbí, řidičák musej mít všichni a ani se neuměj podepsat, ale do práce dojet musej, to některý jezděj i sto mil do práce, ale značky, to by se bulšiti nenaučili, tak daj na křižovatku stopku ze všech čtyř stran a všichni zastavěj, kdo se první rozjede, tak má přednost, když nabouraj, tak si najmou právníky a ty se hádaj, tady se lidi furt vo něco souděj, tuhle ženská vysoudila balík na výrobci mikrovejv, protože nenapsal do návodu, že v ní nemůže sušit psa a von se jí upek, tak jeď, ty ashoule, šit jeden, Amici sou tak hloupí, že musej mít tyhle automatický převodovky, pustit spojku a přidat plyn, to už by se nenaučili, to víš, Američka, navrch huj a vespod fuj, všichni maj gany (rozuměj zbraně), ale já už mám objednanej sapik, já se s tim srát nebudu a jak nějakej sněhulák začne vyskakovat, tak mi rupnou nervy, tady je to dost nebezpečný, to víš, Američka, hele, vole, do týdle ulice bych nešel ani ve dne, teď měla prezidentova stará proslov o drogách, tak z ní maj akorát všichni prdel, řekla džast sej nou a myslela drogy, tak teď všichni fetujou na plný koule, nechápu, kdo ho moh volit, šit!, proč nejedeš, ty ashoule?!, no jo, Američka, jeden velkej bulšit je to, ale zase je tu všechno levný, no jo, mohli bysme se mrknout na Twin Peaks, ale bude tam mlha, už si viděl tu bustu Masaryka v Golden Gate Parku?, nějak se tady tenkrát motal, či co, ani pořádně nevim, proč tu je, ta busta, hele, sem pudem na pivo, to vařej přímo v hospodě, je docela dobrý, jinak to pivo tady je strašnej bulšit, tfuj, Takhle to na mě sypal, mohla to bejt negativní pochvala, stejně jako pozitivní nadávání na Američku, na, vyber si. Jasně, že jsme absolvovali všechny místní atrakce, Ferlinghettiho knihkupectví Světla velkoměsta, Čínskou čtvrť, pak ty tramvaje, co jezděj do příšernejch krpálů, ale to vlastně už nejsou tramvaje, to jsou spíš lanovky, ty krpály jsou tak příkrý, že když jdete do kopce, škrtáte nosem o zem. Bezpečnější je v podstatě do toho kopce lízt po čtyřech. Nad městem je rozhledna, postavená prej jako hold hasičům. Asi má znázorňovat hasičskou stříkačku, vypadá ale spíš jako ztopořenej pyj. Nejúchvatnější dominanta, zachycená na každý pohlednici, je zavěšený most Golden Gate, červeně natřený obr, elegantní a majestátný. Symbol San Francisca.

Nastaly mi však jiný starosti. Trochu jsem podcenil místních sto deset voltů, a tak mi dělá starosti shánění transformátoru. Část aparátu jsme si už vypůjčili a další den brzy ráno vyrážíme na první koncert. To, co je na mapě pár centimetrů, zdoláváme celej den. Celou cestu nás provázej sekvojový lesy. Silnice se zdá být titěrná, protože stromy po obou stranách silnice dosahují stometrových výšek, cítím pokoru před jejich vznešeností. To se dá jedině mlčet...

Arcata. Město, kde hrajeme, je na samém severu Kalifornie, při hranici s Oregonem. Docela díra. Co, mi vyrazilo dech, byla skutečnost, že ve vedlejší hospodě hraje B.B. King. Vzpomněl jsem si na vyprodaný Pakul. Tady hraje pro pár lidí v hospodě za rohem. V Evropě je to hvězda, vystupující v halách.

Nám nastávají radosti s aparaturou. Ty nás provázej vlastně celou dobu. Nebylo možný přepravit letadlem celý naše vybavení a tak jsme odkázáni na to, co nám organizátoři seženou nebo pučej. Jak jsme zjistili, je tu často zvykem, že v klubu se vystřídaj třeba tři kapely, ale každá má svůj kompletní ekvipment včetně zpěváků, takže když jedna kapela dohraje, všechno si sbalí, přijde druhá a postaví komplet svoje věci a začně znovu zvučit, co už jednou nazvučeno bylo. Prostě si to nepučujou. V Čechách se kapely většinou mezi sebou nějak domluvěj a najmou jednoho zvukaře. Tady má každej svoje. Ale ne vždy, ve velkejch klubech je klubovej aparát, nebo tu druhou kapelu prostě ukecáte a pučí vám to. Tak my jsme dneska ukecali tu druhou kapelu. To jsou dva Indiáni a dva běloši, který ale vypadaj jako Indiáni. Od indiánskýho kytaristy jsem si pučil kytarovej zesilovač. Napřed se k nám Indiáni chovali značně odměřeně. Mezi nima a jankýz (běloši) je nějaká neviditelná bariéra, Indiáni jsou zdecimovaní civilizací a ohnivou vodou a cítí se být odstrčeni. Naštěstí my neměli ten odstup od nich jako americký běloši a mám pocit, že jsme bezelstností bezděky překonali ten odstup, protože jsme vlastně žádnej necítili. Takže po počátečních rozpacích jsme se velmi spřátelili. Muzika, co hráli, bylo něco naprosto neočekávanýho. Běloši jen doprovázeli na bonga, kdyby tam nebyli, nic by se nestalo, jen to tak šimrali. Ale jak hrál bubeník a kytarista, to se těžko popisuje. Vypadalo to, jako když vůbec neuměj hrát, vyluzovali zvláštní zvuky, takhle se na kytaru vůbec normálně nehraje, ale ono to fungovalo! Bylo to něco mezi kvílením a nářkem. Zpěv se pohyboval v záhadnejch tóninách a nezvyklejch postupech. V hlase smutek a bezvýchodnost, ale přitom naděje nebo vůle se vyjádřit a vykvílet světu, že jim ublížil, přesto jsme tady, podívejte, co jste s náma udělali. Indiáni vlastně vůbec neuměj hrát, přesto maj co říct a z jejich projevu jde síla. Nikdy jsem nic takovýho neslyšel!

My jsme hráli jako druhý. Byli jsme trochu zoufalí, protože byl k dispozici pult jen se čtyřma stopama, normálně jich spotřebujeme šestnáct. Nezbylo než všechny knoflíky Volume otočit na doraz a zesilovače otočit do lidí. Nějak jsme to nakonec s tím zvukem vyřešili - za cenu kompromisů. Co mě příjemně překvapilo, a to při většině našich americkejch vystoupeních, byly reakce publika. Chovali se naprosto bezprostředně, reagovali na každou změnu v hudbě, byli vděční a třeba sólo v písničce odměňovali samostatným potleskem. Nestyděli se dát najevo až téměř dětinský nadšení, radovali se, jásali a tleskali. Ani stopa po nějakejch zábranách, starostech či chmurech. Přijímali naši hudbu otevřeně a spontáně. Jako malý děti. Souvisí to pravděpodobně s jejich naturelem. Jako kdyby si nepřipouštěli žádný existenční starosti, jsou tu přece od toho, aby se bavili a měli radost ze života a nestydí se to dát najevo. Ze začátku jsem měl tendence je podezřívat z určitý naivity a zlehčenýho přístupu k životu. Postupem času jsem však zjistil, že jsou opravdu takoví. Ani stopa po nějaký ušlápnutosti, starostlivosti či sezení někde v koutku. A to se hned jinak hraje, když cítíte ty otevřený duše, a tak jsme do nich sypali, co se tam vešlo.

Koncerty končívaly spontánním nadšením publika a nekonečnejma přídavkama. Vibrovalo to od první písničky do poslední, komunikace mezi kapelou a lidma fungovala nějak sama od sebe, jako by ty lidi čekali právě na nás. Jako by právě tohle jim chybělo a teď to konečně našli. Velmi rád vzpomínám na atmosféru těchto koncertů a stále si vybavuju otevřený a vděčný reakce a snad až dětinskou bezprostřednost.

Po koncertě jsme se, když padly zábrany, skamarádili s Indiánama a pustili se do pití džbánů pivek. Ano - džbánů, Amíci barbarsky pivo přelívaj z nádoby do nádoby, to si koupíte džbánek, protože to přijde levněji, a zněj si pak rozléváte pivo do skleniček. Je to taky rychlejší, protože kdo by pořád chodil na bar se čtvrtlitrovou skleničkou. Tak jsme se nakonec trochu picli a teprve policejní hodina nás vypudila z klubu. To je hroznej americkej výmysl, ta policejní hodina. Za minutu dvě vám ještě nalejou pivko a ve dvě nula nula vám ho seberou od pusy, protože se bojej, že by přišli o licenci. Po druhý hodině prostě nedostanete nikde ani kapku alkoholu. Anebo jsou okresy, kde platí úplná prohibice a lidi musej jezdit chlastat do sousedního okresu. Alkohol nesmíte mít ani v autě. Jedině v kufru. Popíjet během jízdy je dovoleno jen nealko, a to i spolujezdcům. Nesmíte mít u sebe ani zavřenou lahev nebo plechovku. Taky mi bylo divný, proč na ulicích potkávám tolik lidí s papírovejma pytlíkama. Pak jsem zjistil, že v těch pytlíkách maj pivo. Nesmí se totiž pít alkohol na veřejnosti vyjma hospod. Takže když si člověk chce sednout na lavičku a dát si pivko, musí tak učinit pod rouškou papírovýho pytlíku. A lidi to fakticky dodržujou, protože policie má respekt.

Takže udeřila druhá hodina a neexistovala možnost ukecat barmanku, aby nám ještě natočila. Odjeli jsme tedy nocovat. Ubytovali nás u tří tlustejch, ale hodnejch Indiánek. Jejich dům, to nebyl dům, to byla papundeklová maringotka. Nebo mi to tak alespoň připadalo. To se k ničemu jinýmu nedalo přirovnat. Byla to celá maringotková osada v lese. A protože jsme už s Indiánama byli na stejný vlně, bohatě nás ráno obdarovali. Dostali jsme omletý klacíky z bobřích hrází, z kterejch se dělaj amulety a který maj nějaký zvláštní schopnosti či kouzla. Taky mýdlovej kámen, z kterýho se vyrábí fajfčičky. Na Indiánky asi nejvíc zapůsobil Jindra, protože byl obdarován pravým indiánským amuletem. Do dneška ho s sebou vozí v pouzdře od saxofonu. Přináší mu klid a mír. Snad.

"Kdo nosí tento amulet, bude ochráněn od všeho zlýho a špatnýho."

Forever?

Když jsme se loučili, byly Indiánky na měkko a museli jsme slíbit, že určitě zase někdy přijedeme. Když to půjde, tak přijedeme! Bylo to kouzelný setkání. Bylo mi jich trochu líto, protože Indiáni žijou tak nějak na okraji společnosti, neschopni se vyrovnat s dravou Amerikou a s tím, co přináší. Nedokáží se přizpůsobit, neumí se začlenit a bejt jako ostatní, maj v krvi něco úplně jinýho než to, čím by měli být vybaveni, aby je civilizace nezničila a nespolkla nebo neodsunula na samou periférii. I jejich hudba, to kvílení, byla výpověď někoho, kdo se neumí bránit stejnou zbraní, kterou je zaháněn do kouta. To byla obžaloba civilizace a marný hledání protizbraně či alespoň úniku. Většina bohužel únik najde v ohnivý vodě a tím se propadá hloub a propast se zvětšuje, bariéry se stávají opravdu nepřekonatelnými. Teď se někteří vzdělaní Indiáni marně snaží soudit o svoje bývalý území. Moc bych jim přál, aby ten spor vyhráli, ale nevím, jestli by se tím něco vyřešilo, i když myslím, že Američani se za osud Indiánů stydí a tak trochu strkaj hlavu do písku.

Co mě však definitivně připravilo o iluze z dětství, je fakt, že Amici vůbec nevěděj, kdo to je Vinettou a Old Shatterhand. To známe jen my v Evropě. To je šok! Iluze o čestnosti náčelníka Apačů dostala trhliny, všechno je jinak!

Zajeli jsme si ještě k Pacifiku, do Trinidadské zátoky, nasbíral jsem si pár šutrů, jednou budu mít sbírku kamenů ze všech moří. Ale mlha a chlad nás brzy zahnaly do auta a tak jsme se vypravili na cestu domů. Domů, to pro nás bylo na několik týdnů San Francisco.

Tam nás čekalo nemilý překvapení, protože nám Pavlíček sdělil, že postrádá pas. Po cestě z Arcaty si koupil brambůrky. Jelikož vám každej nákup zabalej do papírovýho pytle, měl Pavel i tyhle brambůrky v pytlíku. Ale když mu nechutnaly, nechal brambůrky brambůrkama a pas mu asi překážel v kapse, protože si ho stčil k brambůrkám do pytlíku a pak na to zapomněl a vyhodil ho. Teda ztratit pas, to je to nejnepříjemnější, co vás může potkat. To je snad lepší přijít o všechny peníze. Ambasáda je ve Washingtonu, což je na úplně druhý straně Ameriky, takže se vše muselo vyřizovat korespondenčně, využíjíc Federal Express s doručením do 24 hodin, co dopis, to deset dolarů, další náklady za fotky a poplatky ambasádě a imigračnímu úřadu za kopii povolení k pobytu atd. A to jsme netušili, že to nejhorší nás teprve čeká! Nicméně prozatím bylo vše v pořádku, Pavlovi nakonec dorazil pas v podobě dvoustránky s fotkou a razítkem ambasády. Komlikace měly přijít teprve později.

Indiáni jsou vlastně jedinejma původníma obyvatelema Ameriky. Všichni ostatní jsou přistěhovalci. Neexistuje nic takovýho jako americkej národ. Jsou to bývalí Italové, Angličani, Slovani, Němci, Holanďani, Afričani, Asiati a podobně. Tak jakejpak národ to tedy je? Jejich kořeny jsou sakra krátký a dá se to vycejtit. Ti úplně noví přistěhovalci neumí ani dobře anglicky. To je docela dobrý, že se na vás nikdo nedívá skrz prsty, že jste cizinec, jako třeba v Německu. Neumět pořádně anglicky je běžný. Takže se vlastně ani nedá poznat, kdo je cizincem a kdo ne. Mám bílou kůži, jsem tedy yankee. Běžně se stávalo, že jsem to byl já, kdo uměl líp anglicky. Dělal jsem v angličtině pokroky. Docházelo mi, jak zoufale málo jsem vybaven ze školy praxí. Dá se říct, že jeden tejden v zemi mi dal víc než jeden rok ve škole. Postupně jsem přivykal výslovnosti a odlišnosti toho, co jsem se ve škole učil a jak se mluví ve skutečnosti. Podívejte se třeba do slovníku, co to znamená gay. Najdete význam veselý, čilý. Ale zkuste někomu říct, ty čilej nebo veselej. Představte si tu nádhernou reakci, když někomu řeknete, ty seš po ránu nějakej teplej. Takový věci by se ve slovnících měly dát do pořádku. Určitě by se těch slov našlo víc.

Když se v Čechách potkaj dva lidi, pozdraví se a optaj se, jak se máš. Pak si zanadávaj na život. Američani asi nemaj proč nadávat, alespoň ne hned z úvodu. První konverzační otázka je: Where are you from? Odkud seš? A protože jsou většinou opravdu neznalí, kde jsou Čechy, mohl rozhovor pokračovat. Nejčastější typ konverzace:

"Nazdar!"

"Ahoj!"

"Odkud seš?"

"Z Česka!"

"??"

"Z Česka!"

"Kde to je?"

"V Evropě."

"Aha."

To byla varianta "Středoškolák". Tuší, kde leží Evropa. Nemá mě za Čecha, ale za Evropana. Později jsem tuto variantu zjednodušoval a řek jsem rovnou, že jsem z Evropy. Bylo to rychlejší! Ostatně zde, daleko od domova, jsem se opravdu cítil být Evropanem. A navíc - jen minimum lidí reagovalo na Česko napoprvé, ale byli i tací, kterým se rozsvítilo, když jsem řekl Československo. To byla varianta zasvěcenec.

Následuje varianta "Intelektuál":

"Ahoj!"

"Ahoj!"

"Odkud jsi"

"Z Česka."

"??"

"Z Česka!"

"Kde to je?"

"V Evropě."

"Aha!", (dovtípil se):

" Havel!"

Zvláštní. Na Česko nezareagoval, ale když jsem řek Evropa, došlo mu, že Havel! Vypadá to, že v Američce je Havel známější než Česko. Chtěl bych zažít ty myšlenkový pochody, copak se asi odehrává v těch mozečcích, než se jim Havel vybaví z paměti!?

Varianta "Brod" - anglická verze:

"Hello!"

"Hello!"

"Where are you from?"

"From Czech republik."

"???"

"From Czechoslovakia!"

"Please?"

"From Czecho-Slovakia!!!"

"Yeh. From Chicago! I know."

"No Czechoslovakia. Europe!"

"Hmmm."

Tento rozhovor se odehrál v thajské restauraci s asijským personálem.

A na závěr varianta "No comment":

"Ahoj!"

"Ahoj!"

"Odkud jsi?"

"Z Česka."

"?"

"Z Československa."

"???"

"Z Česko - Slovenska!"

"Kde to je?"

"V Evropě!"

"Kde to je ???"

Stalo se v americké restauraci. Na otázku, kde je Evropa, se mi bohužel nepodařilo najít uspokojují odpověď. Kdybych řekl, že Evropa je na Zeměkouli, možná by ona osoba pochopila. Nebo by si troufla zeptat se, kde to je, ta Zeměkoule?

Ale zažili jsme i opačný případy. V Mexiku, v Tijuaně přišel k našemu stolu člověk, abysme prominuli, ale že nás s kamarádem už chvilku poslouchaj a dohadovali se, podle řeči, odkud asi jsme a že se s kamarádem vsadil, že ta řeč je čeština a jestli jsme teda Češi. Jindru to tak dojalo, že jim okamžitě začal objednávat nějaký kořalky. Což nebylo tak jednoduchý, protože v týhle hospodě bylo zakázáno cokoliv platit, byli jsme hosty mexickýho výrobce brandy a ten si pokládal za čest, že všechno platí on. Teprve když se mu Jindra svěřil se svým pohnutím, mecenáš povolil, aby vyjímečně koupil dvě kořalky za svý.

Vždycky, když jsem viděl ty nešťastný obličeje, jak v duchu bloudí někde po Evropě a marně hledaj Česko nebo Československo, vzpomněl jsem si na Láďu Turka. To víš, Američka, Američka řekl by. Pomalu jsem začínal chápat, co mi to vlastně chtěl sdělit. Dlužno ovšem podotknout, že kredit Česka rok od roku stoupá, což se projevuje mimo jiné tím, že existuje čím dál tím víc lidí, kteří ví, o co jde, a co je Česká republika zač.

 

Nespornou výhodou Američky, toho Babylónu národů, jsou kulinářský zážitky. Nemusíte cestovat po světě, stačí se projít po městě a ochutnáte kuchyň jakýhokoliv národa, kterej vás napadne. U Japonců jsem si dal suši, k Mexičanům jsem chodil na burrito - za tři dolary jsem se napral k prasknutí, zvláštní je thajská kuchyně, ty maj nenapodobitelný sladkokyselý omáčky. Asi nejrozšířenější jsou ve Frisku čínský restaurace. O San Franciscu se říká, že je to největší čínský město mimo území Číny. Maj i svoje vlastní krámy s potravinama. Ani ve snu by mě nenapadlo, co všechno Číňany napadne jíst. Najdete tu vlaštovčí hnízda, živý hady, ryby, žáby a bůh ví, co ještě, můžete to koupit živý, anebo si z toho nechat udělat úhlednou mrtvolku. To sem si teda netrouf, ale do čínskejch restaurací jsem chodil rád, protože to bylo opravdu dobrý a nikdy to nestálo víc jak pět dolarů. Porce byly tak velký, že se to nedalo sníst. Co zbylo, nevyhodili, ale zabalili vám to na cestu. Říkaj tomu dogy-bag, balíček pro psa. A bylo toho tolik, že jsem měl celej další den co jíst.

Pochopitelně zde fungujou i český restaurace. Chtělo by se napsat český hospody, ale bohužel to do hospody mělo dost daleko. Spíš taková česko-německá restaurace v americkým stylu. Často jsme navštěvovali restaurace různejch národů, ale pořád jsem ještě nepochopil, jestli je taky nějaká americká kuchyně. Zajímalo mně, jestli existuje něco jako americký tradiční jídlo. Nikdo mi nebyl schopen poskytnout vyhovující odpověď. Teprve po dlouhým tápání někdo připustil, že snad krocan by se dal považovat za americký jídlo. Ale správnou odpověď na tuhle otázku jsem našel za Američany já sám. Milí Amíci, vaše národní jídlo jsou brambůrky. V každý restauraci, na každým stole, leží chips a ostrá kečupová omáčka. Host sedí, jí a pije a celou dobu do sebe cpe tyhle brambůrky a namáčí si je v tý kečupový omáčce. Pochopitelně, že jsme tenhle americkej vynález našli i v český restauraci. K tomu billiárdovej stůl, automaty a podobný vymoženosti, který patřej do americkejch podniků. Ještě tak pivo by mohlo být českýho původu. Ale ono ne. Ono je německý. Jediný co bylo opravdu ryze český, byl jednak majitel Pepa, rodilej pražák a za druhý obdivuhodný nevkus a la Bavorsko, s jakým byla restaurace vyzdobena lidovejma motivama po stěnách. Krojovaní Moraváci, výjevy s kytičkama a texty lidovejch písní. Heart of Europe - Srdce Evropy se to menuje. Ale nebudu to Pepovi pomlouvat, protože byl na nás hodnej a hostil nás i po policejní hodině, když před tím zavřel podnik pro veřejnost. I český lahváče nakonec přišly ke slovu. Za osm dolarů (a to je dost!) byl k mání českej guláš s knedlíkama. Pepa naučil vařit knedlíky svýho mexickýho kuchaře. Zbývá podotknout, že jsme se příjemně picli a jeli jsme s Jindrou domů velkopansky taxíkem a nechali královský zpropitný.

Když už mluvím o hospodách, neodpustím si zanadávat na systém zpropitnýho. Nedat ho totiž může znamenat způsobit si nepříjemnosti. Deset procent z ceny je doslova očekáváno. Některý podniky dokonce zdobí cedulky Tip or die. Zpropitné nebo zemři. A opovažte se ho nedat! Opovážili jsme se to v Santa Barbaře. Chovali jsme se trochu hlučně a servírka přišla, abysme zaplatili. Moc se nám to nezamlouvalo, tak jsme jí nedali zpropitný. Za chvilku přišla a ptala se, kde má dyško.

"Žádný jsme ti nedali, protože se nám nelíbilo, že musíme platit, když jsme chtěli ještě sedět."

Načež zrudla a začla ječet, abysme teda vypadli. Což se nám nechtělo, protože jsme neměli dopito.

"Že zavolám majitele," hrozila, "když nedáte dyško!"

A zavolala.

"Vy nedáte dyško? Tak koukejte okamžitě vypadnout!"

No jo, Američka, Američka...

 

Jednoho dopoledne zazvonil telefon.

"Ahoj. Tady Maya."

Mayu jsme potkali kdysi v Praze. Dala si za životní cíl napomáhat česko-americkým kulturním vztahům. Zprostředkovala nám spoustu zajímavejch setkání.

"Nestáli byste o výlet na most Golden Gate?"

"Jasně že jo!" - zpozorněl jsem.

"Mám jednoho kamaráda a ten v tom dost jede, teda v mostech."

"No to je skvělý!"

"Tak já mu zavolám, jestli by nechtěl přijít na váš koncert, můžete se s ním kdyžtak hned domluvit."

Na tuhle udičku sem se chytil já a Pavel Keřka. On coby budoucí stavitel a já, který nevynechám žádnou atrakci. Navíc mám slabost pro rozhledny a kopce. Představoval jsem si totiž, že Maya zná nějakýho správce toho mostu a ten že nás vezme na exkurzi. Pilířem mostu by moh jezdit výtah, jako je to v jedný noze Eiffelovky.

Večer, po koncertu, když jsme složili nástroje, přišla Maya se sympatickým chlapíkem, kterýho představila jako toho, co jede v těch mostech.

"Menuju se John Law.", řekl, což mě pobavilo, protože to znamená Honza Zákon.

"Vaše muzika se mi moc líbila. Great! Původně jsme Maye říkal, že nebudu na most brát nějaký cizí lidi, ale nějak jsem vám uvěřil. Jo, vemu vás na most!"

"To je skvělý! Zítra máme celej den volnej.", navrhli jsme. John se usmál.

"Kdepak. Nejlepší doba lízt na most je právě teď."

"Teď ? V noci ?"

"No jedině v noci."

Aha. Noční město bude neobvyklejší a zajímavější.

John si nás změřil pohledem.

"Mno... pro začátek zkusíme Bay Bridge. Ten je jednodušší."

Bay Bridge, tedy Zálivovej most, je takovej menší brácha Golden Gatu. Nepůsobí sice tak monumentálně, ale zase je dlouhej snad deset mil a jeho pilíře jsou jen o málo nižší. Je pravda, že Golden Gate je populárnější. Skáčou z něj sebevrazi a je na každý druhý pohlednici, kdežto ze Zálivovýho mostu sebevrazi skáčou míň a je jenom na každý čtvrtý pohlednici.

"Nezapomeňte si vzít bundy. Nahoře bude pěkně foukat!"

A vyrazili jsme.

Celou tu dobu jsme se naivně domnívali, že John je skutečně nějakým správcem mostu nebo zná někoho, kdo má klíče od patřičnejch dveří.

Že to je jinak, nám došlo až když jsme zaparkovali auto pár set metrů od Bay Bridge a John nám dal instrukce, abysme byli opatrní a že nás nesmí chytit policajti. Začínali jsme tušit, že tenhle výlet na most nebude asi jen tak. Řekl jsem si ale, že s někým, kdo se jmenuje Zákon, se nám nic špatnýho nemůže stát. Že ale půjde o téměř alpinistickej výstup bez lan a jištění, mi došlo až u paty prvního pilíře mostu, když jsem se podíval vzhůru. Nade mnou se tyčila asi sto metrů vysoká kovová konstrukce a mně i Pavlovi Keřkovi definitivně došlo, že tu žádnej výtah není. John vzal s sebou i manželku - netušil jsem, že taková drobná dívenka bude schopna něčeho takovýho, jako je horolezeckej výstup, stejně tak jsem to ovšem netušil v sobě, jakej skrytej horolezec to ve mně dříme. Nejdříve jsme došli k jakýsi drátěný bráně, vysoký určitě pět metrů. Tady se John rozhlíd a když nejelo kolem žádný auto a nešel žádnej chodec, vyskočil na pletivo a během vteřiny byl nahoře a během druhý vteřiny stál na opačný straně a pobídl nás k následování. Určitě už zde získaly naše bundy a kalhoty první tržný rány, kterejch jsme pak objevili nepočetně. Neoplývali jsme bohužel stejnou zručností jako John. Nemotorně jsme se vydrápali nahoru a opatrně slezli na druhou stranu. Následoval výstup po žebříku na jakousi budovu.

"Buďte opatrní. Nedupejte." zašeptal John Zákon na střeše a pomalu, co nejtišeji jsme našlapovali za ním, mírně skrčeni, abysme zůstali nezpozorováni. Na konci střechy byl žebřík dolů, ale končil asi tři metry nad zemí. Chtělo to dodat si trochu odvahy, abych si troufl skočit dolů, podstatně větší záhadou však pro mě bylo, jak se dostaneme zpátky, když první stupeň žebříku bude čnít nedosažitelně vysoko. Svěřil jsem se se svou obavou Johnovi.

"No problem.", řekl a ukázal na klády poházený na břehu mola, na kterým jsme se po doskoku ocitli. Nacházeli jsme se patrně v nějakejch již nepoužívanejch docích. Všude spousta klád, klacků, uschlejch mořskejch hvězdic a spousta odpadků naplavenejch z moře. John nám rozdal baterky, ale upozornil:

"Nesmíte svítit, jen pokud to dovolím, světlo by mohlo být vidět ze břehu."

Z doků jsme se plížili po kraji mola a nad námi se proti černé obloze rýsovaly tmavý obrysy mostu, již jen jeden plot a stojíme přímo u paty pilíře. Vlny moře se rozbíjej pod mejma nohama a studená tříšť mi ostřikuje obličej, ostrej vítr šlehá do tváře. Stáli jsme na břehu zálivu, noze mostu u paty a vzápětí jsme po jeho lýtku začali šplhat vzhůru. Nevím, jestli napadlo někoho zdolávat Eiffelovku po vnější straně železný konstrukce, já tehdy jel výtahem, ale je to jediný přirovnání, který mně napadlo, když jsme se pomalu drápali vzhůru. Dával jsem pozor, abych se pořádně držel a než jsem se někde opřel nohou, vždy jsem napřed bez přemisťování rovnováhy dvakrát šlápl na šikmej plát železa, jestli je opravdu pevnej a drží. Měl jsem z mostu opravdovej respekt. Směr našeho pohybu však nebyl stále přímo vzhůru. Cesta často končila a abychom mohli nahoru, museli jsme někde jinde slýzt dolů nebo se protahovat úzkejma štěrbinama. Pěkně jsme se zašpinili, zejména když jsme podlejzali železnou traverzu, pod kterou byla skulinka akorát tak na hlavu, prostrčit však bylo třeba celý tělo. To jsem již oželel dost zánovní bundu, trhlin rapidně přibývalo. Začínal jsem pomalu litovat, že jsem se nechal zlákat k tomuhle výletu a zlobil se tiše na Honzu Zákona, že nás nevaroval předem, o co vlastně pude. Nezbývalo ale, než pokračovat vzhůru.

Pak jsme se ocitli v nějakým úzkým, vodorovným tunelu.

"Šáhni si schválně na tu hustou mřížku nad tebou!", řekl John.

"Šššššnn...," zasvištělo mi to nad prstama, že jsem polekaně zase s rukou ucuk. Stáli jsme totiž přímo pod vozovkou a ruku mi olízly pneumatiky projíždějícího auta. Prostor byl tak nízkej, že když jsem se vzpřímeně postavil, dosahoval jsem těsně pod mřížku, která spojovala dvě strany vozovky a mohl jsem se nechat česat závanem svištících aut. Totéž se opakovalo o patro výš, protože na Bay Bridge se jezdí jedním patrem tam a druhým zase zpátky. Teď jsem byl tedy učesanej na obě strany! Pak jsme stanuli na kraji železnýho traverzy a cesta pokračovala až o dva metry dál, mezitím mezera a když jsem se do ní podíval, jímala mě závrať. Desítky metrů pod náma černý nic, až někde dole šplouchalo moře. Dva metry je vzdálenost, kterou normálně bez problému každý přeskočí i bez rozběhu. Zkuste to ale, když mezi odrazem a doskokem není nic než zlostně a výstražně hučící moře hluboko dole. Naštěstí v polovině mezery se houpal jakýsi kabel. John si na něj stoupnul a druhou nohou hravě dosáhl na druhou stranu.

"A teď ty!" vybíd mě.

Šlápl jsem na kabel a rozvážně na něj přenesl rovnováhu. Nebylo to tedy nic pevnýho! Kabel mi vibroval pod nohou a ve mně byla malá dušička. Podíval jsem se pod sebe a představoval si, jak padám dolů. Raději na to nemyslet! Ale dokázal jsem to, natáhl jsem nohu a ucítil znovu pevnou podlahu. Ocitli jsme se teď přímo uvnitř konstrukce pilíře a kdyby mě už tak nebolelo celý tělo a hlavně ruce, byla by to asi nejsnažší část výstupu, protože zde mířil žebřík už jen přímo nahoru. Teprve tady John dovolil rozsvítit baterky. Stoupali jsme ještě několik desítek metrů vzhůru. Ono se to lehce napíše, několik desítek metrů, ale pro únavu jsme museli každou chvilku odpočívat. Také to nebyla cesta přímo vzhůru, ale každý čtyři metry bylo odpočívadlo a žebřík pokračoval na protilehlý straně. Abychom se dostali k prvnímu poli žebříku, museli jsme vždy přejít na druhou stranu, přelýzt zábradlí a stoupnout si na žebřík z opačný strany. Celou tu dobu bylo pod náma prázdno a hloubka, že nebylo vidět na dno. Nenašel jsem nic, co bych vrhnul dolů, abych mohl spočítat vteřiny, a podle vzorce "s se rovná gé té na druhou" mohl odvodit jak jsme vysoko a jak bysme dlouho padali.

Konečně jsme vyšplhali až nahoru, zbývalo už jen prolýzt úzkým otvorem.

"Zhasněte baterky," poručil John.

Stanuli jsme opět na volným prostranství. Ocitli jsme se na lávce, která ve špičce mostu spojuje pilíře na každý straně. Byli jsme nahoře, ale to ještě nebyl ten pravej vrchol. Uprostřed lávky stál žebřík, poslední dva výškový metry a my konečně byli na úplným vrcholu. Výš už nelze. Výš už mohly jenom hvězdy.

Stáli jsme přímo u signální lampy, která letadlům označuje vršek mostu. Pěkně to tu fouká! Teď jsem teprve začínal doceňovat celou tu dřinu a strach, který jsme podstoupili a v duchu jsem začínal Johnovi odpouštět. Dole pod námi proudily přes most šňůry aut. Ale to nejkrásnější jsme měli před sebou. Panorama nočního San Francisca! Centrum s osvětlenejma mrakodrapama, kterejm vévodila budova Transamerican Pyramide, což je šestej největší americkej mrakodrap. Zeštíhlujíc se směrem nahoru, připomíná tvarem skutečnou pyramidu, na rozdíl od ní však tato stojí na speciálních válcích, aby odolávala občasnýmu zemětřesení. Od centra se rozbíhaj osvětlený bulváry a spousta vzájemně k sobě kolmejch ulic a uliček. Některý z nich se zakusujou do prudkejch svahů a vytvářej tak nenapodobitelnej kolorit San Francisca, protože žádný město na světě nemá tak strmý ulice. V autě máte strach, že se převrátíte a jedete-li dolů, vzpomenete si na řadu filmů, který se tu točily, pod vámi hrůzostrašnej padák a koukáte, jak se řítíte dolů přímo do moře, na křižovatce se auto s váma zhoupne a pár metrů jede vodorovně a to vidíte jen nebe, přijde další hup a znovu padák a nebe a padák a nebe. O kus dále se nachází další atrakce - Lombard street. V jednom místě už je svah tak prudkej, že auta by se zřejmě převrátila. Proto musíte projíždět Lombard street jako když se lyžař proplejtá slalomovejma brankama, ulice má tvar několika písmen "S" napojenejch na sebe. Na mapě města je tato ulice jedním z mála oživení ve spleti kolmejch ulic. Na protějším kopci stojí osvícená věž - Coit Tower. To je ta slavná ztopořená hasičská stříkačka.

V dáli za městem vykukují signální světla vršku pilíře mostu Golden Gate, dalšími světly na sebe upozorňují Twin Peaks, alias Dvojčata, nejvyšší dva kopce San Francisca. Nad Čínskou čtvrtí se vznáší oranžový osvětlení, celý město má rozmanitou a přímo podivuhodnou světelnou svatozář. San Francisco je skutečně mystický město, a je na něj úchvatnej pohled. My jsme tím vším hluboce zasaženi. Mlčky stojíme a zíráme na tu krásu před námi. Přeci jen to stálo za to! Na druhý straně mostu svítí do noci Oakland. Zvlášť osvětlen je námořní přístav. Je vidět černá hladina moře téměř celýho zálivu. Podél břehů jsou, jako navlečený na šňůrce, světýlka domů a domků.

Teprve teď mi dochází, že je tady nahoře pěkná zima a choulím se před větrem do torza bundy. Prohlížím si samotnou konstrukci mostu. Až k Oaklandu vede řada mohutnejch železnejch věží. Jsou to pilíře, na kterejch jsou zavěšena několik desítek centimetrů silný ocelový lana, na nichž visí vozovka. Závěs má tvar široce rozevřenýho písmene "U". Na ocelovým laně je umístěna každejch několik metrů jedna lampa, jejichž záře zdálky splývá v jednolitej proud světla, takže vzniká dojem, že most je vlastně řada prověšenejch svítících řetězů. Dumám nad tím, co by se stalo, kdyby některá lampa přestala svítit, nedokážu si představit, že by se někdo odvážil spustit se po ocelovým laně šikmo dolů, aby vadnou lampu vyměnil. Ptám se na to Johna.

" Normálka. Nějakej borec tam sleze a lampu vymění." odpovídá, jako by to bylo něco běžnýho a nic, co by zasluhovalo mimořádnou pozornost.

Vyslovuji domněnku, že jsme asi první a jediní Češi, kteří stojí na tomto místě a jsem na to patřičně hrdej. John moji myšlenku potvrzuje, i když nevylučuje možnost, že při stavbě mostu tu byl zaměstnanej i nějakej Čech. V tom případě to ovšem byli Čížci a tak trvám na tom, že první Češi jsme opravdu my.

Poprosil jsem Johna, aby nás na vrcholu vyfotil. Vzal si foťák, ale jelikož usoudil, že prostor u signálního světla je mu málo, rozhodl, že lepší fotka bude z větší dálky. Sedl si tedy na okraj zábradlí, zapřel se nohama a zaklonil se hluboko dozadu, takže pod jeho zády byla závratná hlubina. V týhle krkolomný, životu nebezpečný pozici, zmáčkl spoušť. Došlo mi, že ty lampy určitě vyměňujou takoví cvoci, jako je John. Musím ho obdivovat.

"Řekni mi, prosím tě, jak jsi tuhle cestu sem nahoru vůbec našel?"

"Mosty mě zajímaly odjakživa, obdivuju je. Nenechávaj mě v klidu, dokud je celý neprozkoumám, dokud nenajdu cestu nahoru. Asi se mi staly osudem, víš. Vždycky si beru foťák, mám doma fotky spousty mostů z pohledů a úhlů, jak je nikdo nezná. Přijď se podívat, jestli chceš." a jmenuje řadu mostů na celým světě, na který už vyšplhal. Jejich jména jsem už zapomněl, v hlavě mi utkvěl jen Brooklynský most a několik dalších v New Yorku, v Londýně a několik dalších v Anglii i na dalších místech Evropy.

"Myslím, že v Čechách je taky řada mostů, které by za to stály," upozorňujeme Johna a slibujeme mu, že jestli přijede k nám, tak je prozkoumáme společně.

"A jak dlouho ti trvalo, než jsi našel cestu nahoru?" znova vyzvídám.

"Dlouho. Musel jsem sem chodit po nocích, přes den to není možný, mohli by mě chytit. Ale myslím, že mi to zabralo tak čtyři měsíce. Takový Golden Gate je o hodně těžší. Tam jsem cestu hledal alespoň tři čtvrtě roku. Taky je o hodně těžší tam vylýzt, i když Golden Gate není o moc vyšší než Bay Bridge, ale často musíš dolů a zase nahoru, aby ses dostal o kousek výš. Kolikrát jsem se dostal do slepejch uliček, musel se vracet a hledat znovu. Bylo to moc těžký. Taky je o dost hlídanější než tenhle most."

"A co by se stalo, kdyby nás teď chytli?"

"Nevím, mě ještě nechytli, nesmíš se dát lapit a chce to jen trochu obezřetnosti. Asi by nás na chvilku zavřeli."

Nevím, myslel-li to vážně nebo si ze mě jen utahoval. Z jeho výrazu tváře se to nedalo poznat a tak se raději snažím myslet na něco jinýho a na památku si odlupuju kousek laku z konstrukce. Zkouším ještě rukama obejmout oranžový signální světlo a ujišťuji se, že opravdu stojím na vrcholku mostu a že se mi to nezdá.

Nastal čas pro cestu zpátky. Věnuji poslední pohled nočnímu San Franciscu a po lávce zamíříme k železnejm dveřím v pilíři, lezeme dovnitř a po žebříku sestupujeme dutým prostorem pilíře dolů. Ruce už mám od žebříku celý vytahaný a těším se na matičku Zem. Naštěstí cesta zpátky netrvá tak dlouho a za chvíli seskakuju z brány, kde náš výlet začal. Bezpečně se však cítím teprve u auta.

Sedli jsme si na molo a s chutí si otevřeli pivo. Dva přestupky najednou. Pivo na ulici a po policejní hodině! Hledíme do vody, rádi, že to máme za sebou, vlny se rozbíjej o břeh a ve vlhkým vzduchu je cítit slaná vůně moře.

"Doufám, že se vám to líbilo, boys!"

Spokojeně přikyvujeme a upíjíme pivo.

"Takže příště vyrážíme na Golden Gate?!"

Smějeme se, jako že jo, i když toho právě máme úplně plný zuby. Nad San Franciscem začínalo svítat.

 

Jednoho nedělního odpoledne jsme se všichni sešli v hospůdce Twenty Tanks na Jedenáctý ulici, abysme odsuď vyjeli do východní části San Francisca, kam jsme byli pozvaný na vojenskou námořní základnu "Hunters Point." Stali jsme se údajně prvníma cizincema, kterejm měl být umožněn vstup do tohoto vojenskýho prostoru. Upřímně řečeno, nevěděl jsem, co mám od návštěvy kasáren očekávat, věděl jsem jen to, že jsme byli pozvaný na party přimo velitelem základny a to byly všechny informace, kterejch se nám dostalo. Nikdo z nás netušil, co nás čeká. Trochu mě to znervozňovalo, protože na Haight Street Fair dnes odpoledne měli hrát Jefferson Airplane a nemohl jsem se dost dobře rozhodnout, čemu dát přednost. Pak jsem ale usoudil, že Jefferson Airplane mají beztak už to nejlepší za sebou a taky mě částečně zklamaly jiný kapely, známý jména, který hrály na Haight Street už dopoledne, takže jsem nakonec k Dvaceti tankům, jak jsme říkali hospodě Twenty Tanks, přeci jen na sraz dorazil. Jeli jsme tedy navštívit námořníky a pravýho námořního admirála. Autem jsme přijeli k základně Hunters Point a když jsme prošli kontrolou, přijeli jsme na prostranství, kde nás očekávala asi padesátičlenná společnost. Vystoupili jsme z auta a hned se nás chopily nějaký ženy - asi manželky důstojníků, který dostaly na starost organizaci party - a každýho se nás zeptaly na jméno. Když jsme jim ho přehláskovali, napsali jméno na malou papírovou cedulku, kterou každej dostal a musel si ji nalepit na tričko. Stálo na ní "Hallo, my name is Romek". Když jsem se rozhlíd kolem sebe, zjistil jsem, že takovou cedulku s jménem maj všichni přítomní účastníci party. No nazdar, pomyslel jsem si, to zas bude uhozenej mejdan. A všichni se tak přihlouple upřímně usmívali.. Byl jsem zvědavej na nějakou tu admirálskou uniformu, ale všichni byli v civilu a vzali s sebou na dnešní party manželky. Asi si nás museli dost považovat, protože kromě manželek jsme byli zjevně jediní pozvaní. Ihned nám všichni začali projevovat sympatie a úctu, stále s tím stejným, neměnným, křečovitě upřímným úsměvem se nás vyptávali na všechno možný, jak je u nás, čím se zabýváme a všelijak podobně. Protože byli v početní převaze, chvilku trvalo, než jsem se probojoval k bedničce s pivem. A námořníci a jejich manželky se dál snažili se mnou zavést nějakej ten intelektuální rozhovor, čemuž jsem se snažil čelit nenápadným únikem, jako že jsem si něco zapomněl v autě nebo mi došlo pivko. Přitom jsem se stále rozhlížel, spatřím-li alespoň nějakýho admirála, ještě jsem v životě žádnýho neviděl. Tu ke mně někdo přistoupil, a podle vzhledu to moh bejt admirál, i když na sobě neměl uniformu, ale manšestráky a fialovej rolák. Měl ale takový krásný bílý vousy a ošlehanou tvář, že nemohlo být pochyb, že to je nějakej mořskej vlk vysoký šarže.

"Hellou Roumek, jak se máš?" oslovil mě a potřásl mi rukou, když si přečet mý jméno na cedulce. Podíval jsem se mu na rolák, kde stálo "Hallo, My name is Lawrence" a odpověděl mu:

"Ahoj, Vavřince, děkuji za optání."

Vyměnili jsme si ještě několik zdvořilostních frází. Admirál byl příjemnej starej pán s ušlechtilým výrazem, co ten toho asi na moři zažil. Protože mi byl sympatickej , dal jsem se s ním do hovoru a ani se nesnažil brzo zmizet. Ptal se na všechno možný, jaký je to u nás, čím se zabýváme, jakou muziku to teda hrajeme, ptal se na moje názory a já se mu snažil odpovídat, co moje angličtina stačila. Pak mi ale došlo pivo, tak jsem se omluvil a šel si pro nový. Všichni ostatní byli v zajetí jinejch námořníků nebo jejich manželek a oslovování s křečovitým upřímným úsměvem pokračovalo. Zpět k admirálovi už jsem se neprobojoval, neboť jsem byl odchycen někým jiným a musel jsem znovu odpovídat na ty samý otázky, jaký je to u nás, čím se zabýváme a podobně. Vysvobodila nás teprve kuchyně, odkud vyšel pokyn, že barbekjů je připraveno a začala večeře. Námořníci se vytáhli. Stoly se prohýbaly pod pochoutkami, všeho bylo daleko víc, než se vůbec dalo sníst. Během jídla ke mně přišel jeden ze sanfrancisských kamarádů, kteří zprostředkovali toto pozvání na základnu a řekl:

"Vzpomínáš, jak jsme sepisovali ten dopis Ferlinghettimu se žádostí, aby nás přijal?"

"Jakpak by ne."

"Tak už ho nemusíme odesílat."

Udiveně jsem vzhlédl od jídla.

"Ferlinghetti je tady na party." řekl.

"Opravdu? A kterej to je?"

Přítel se zasmál a řekl:

"Vždyť jsi s ním před chvilkou mluvil!"

Teď mi to začlo docházet. Vzpomněl jsem si na cedulku "Hallo, my name is Lawrence". Ten starej pán s krásnejma bílejma vousama tedy není admirál. To je skutečnej Lawrence Ferlinghetti! Až teprve teď jsem se dozvěděl, jak se věci vlastně maj. Vojenskou základnu Hunters Point totiž vojáci z větší části dávno opustili. Uvolněný místnosti a prostory v kasárnách si pronajali umělci a malíři jako ateliéry a studia, armáda jim je poskytla levně, a tak tu našlo útočiště asi sto umělců. Takže ti námořníci nebyli námořníky a manželky nebyly manželkami, to všechno byli malíři a umělci kteří pro nás uspořádali tuto party. A já měl za to, že celou dobu hovoříme s vojáky a námořníky! Přitom jsem mluvil s básníkem Ferlinghettim, kterej tu má pronajatej malířskej ateliér. A já se domníval, že mluvím s roztomilým starým admirálem, mořským vlkem!

Po večeři nás Lawrence pozval do svýho malířskýho ateliéru. Jak jsem mohl tušit, že básník i maluje, a nikoliv špatně! Starý pán mi nabídl z ledničky vychlazenou plechovku piva, což jsem si považoval a měl jsem možnost s ním ještě jednou mluvit, tentokrát jako s malířem. Ukazoval mi, co namaloval, na čem právě pracuje a já mu vyprávěl, jak jsem ho měl za admirála, čímž jsem ho pobavil. Musel jsem Lawrence, vzhledem k jeho stáří, obdivovat pro jeho vitalitu, vyzařovalo z něj dobro a moudro. Pozvali jsme ho na jeden z našich koncertů v San Franciscu. On pak opravdu přišel a my se zdravili jako staří známí.

Co dodat... Lawrence Ferlinghetti mi učaroval svou osobností stejně jako předtím svojí poezií. Jakýho jsem si ho představoval, takovej opravdu byl. Básník, jenž, se narodil pod morušovníky, ze kterejch padaj křiklaví špačci šílenství.

 

Už jsme doma byli odkojeni dvěma kapelama:

Sex Pistols a Residents. Tyto dva protilehlý hudební póly spolu nesouvisí jen zdánlivě. Mám na to vždy argument: Hudbu nelze dělit, hudba je jen jedna. Sex Pistols se mi už trochu oposlouchali, ale Residents neomrzí nikdy. Hltali jsme všichni jejich nahrávky, jakkoli byly těžko dostupný a poslouchali je stále dokola. Residents prostě milujeme v kapele všichni. Pídili jsme se po informacích o této kapele, ty však byly velice strohý. Residents, přestože se stali doslova kultovní skupinou, nikdy nevystoupili z anonymity. Jejich fanoušci se mohli pouze domnívat, kolik členů je v kapele a spekulovat, kdo se skrývá za maskami na koncertech a na obalech desek. Nikdy nikde nikdo jejich obličeje nespatřil a svoji identitu Residents pečlivě skrývají dodnes. Náš obdiv k nim byl dostatečně znám, přesto jsme neměli ponětí že Maya, naše americká kamarádka, když se před rokem vrátila z Prahy domů, do San Francisca, poslala na adresu vydavatelství, kterou našla na obalu jedný z desek, dopis s informacemi o Už jsme doma a naši desku. Byli jsme tedy značně zaskočeni, když nám byl jednoho dne doručen balíček, jehož zpáteční adresa zněla Residents, San Francisco. Kromě různejch materiálů o skupině obsahoval balíček dopis přímo od Residents s upřímným sdělením, že se jim naše hudba líbila a s douškou:

Až někdy přijedete do San Francisca, ozvěte se, vezmeme vás s sebou na vybraný tajný místa. A my teď v San Franciscu byli.

"It's very dangerous to speak about The Residents."

Je velmi nebezpečné mluvit o Residents, řekla Laurie Amat, když jsme se z ní chtěli vydolovat nějaký informace o Residents. Laurie, s kterou jsme se znali již z Prahy, nás dnes, v San Franciscu, měla dovést na slíbený tajný místa. Hostovala na několika albech Residents jako zpěvačka. Neprozradila nám ale nic o identitě kapely, když mluvila o někom konkrétním, použila místo jména jenom písmeno, například "H". Zpočátku dokonce tvrdila, že při natáčení ve studiu se stýkala jen s technikem a samotní Residents byli ukryti za plentou, odkud jí udíleli pokyny. Nenaléhali jsme tedy na ni. Beztak jsme netušili, co máme od setkání očekávat. Pochopitelně jsme zachovali nejvyšší konspiraci a utajení, což ostatně bylo přáním i podmínkou pozvání, a nikomu se o ničem ani slovem nezmínili.

Konečně jsme přijeli do nenápadný ulice na rozhraní centra a bývalý průmyslový čtvrti San Franciska a Laurie nás dovedla k patrovýmu domu, kterej kromě čísla popisnýho nenesl žádný označení ani vizitky na dveřích. Zazvonili jsme a přišel nám otevřít usměvavej muž, o kterým nám Laurie prozradila, že to je "H".

"H" nás pozval dál. Stáli jsme v hale a nemohlo být pochyb, že se nacházíme právě na těch slibovanejch tajnejch místech, neboť v regálech byly umístěný nejrůznější rekvizity, používaný na koncertech, který jsme znali z obalů desek a filmů, masky, který používaj Residents při vystoupeních, například velký, modrý, žilnatý lidský oka, který zakrývaj celej obličej. Na posledních koncertech však byla použita i maska ve tvaru lebky, což nám bylo odůvodněno tím, že jedno oko se ztratilo kdesi na cestách. V rohu stála jiná rekvizita - taky lidský oko, ale tentokrát tak veliký, že může zakrýt celý tělo. Nedalo mi to a jedno z těch očí jsem zkusil potěžkat. Bylo vyrobeno z obyčejný, natřený překližky a důmyslně vymyšlený tak, že kdybyste se dovnitř nasoukali, koukaly by vám jen nohy. A tady v tom regálu opět oči, tentokrát naložený v lihovým nálevu. A hned vedle další lahve a v nich další rarity, tady v té... to je přeci Harry The Head, Harry Hlava, muž bez těla, o němž Residents zpívají v Obludáriu, ve Freak Show. Další oči se na nás dívaj z plakátů, který jsou rozvěšený všude po místnosti." H" nám pak představil Homera Flynna. Ten vymýšlí grafickou stránku a video. Zda-li je také přímo členem hudební skupiny nám zůstalo utajeno. Homer nám ukázal svoje studio a předvedl, jak vyrobil klipy pro Freak Show na počítači. Sklonil se ke klávesnici, obrazovka ožila a přehrál nám několik klipů. Freak Show znamená Podívaná zrůd, v Americe to kdysi byla oblíbená zábava, lidi se chodili dívat na zrůdy asi jako my chodili do cirkusu. Představovali se zde lidi bez končetin, siamský dvojčata, muž s třema nohama, různí skrčci, gumová žena a spousta dalších, čím větší úchylka, tím větší naděje na úspěch. Zrůdy si získaly značnou popularitu a snažily se bavit americkej národ. Nevím, jestli se lidi skutečně bavili nebo jestli se dokonce i smáli, já v tom cítím spíš hořkost. Jako když vás rozesměje Chaplin. Vy se chcete smát a přitom k smíchu vlastně nic není, spíš k pláči. A stejnou náladu má hudba Residents, která v klipu show doprovází. Melodie se pohybujou přesně na rozhraní mezi veselostí a tragikou, mezi harmonií a disharmonií a ty samý pocity při poslouchání vibrují tělem. Residents nejsou jen hudba, působí nejen na sluch, ale i na ostatní lidské smysly.

Potom nás vzal "H" do zadní části budovy. Ocitli jsme se přímo v nahrávacím studiu. Tak zde opravdu vznikají všechny nahrávky? Mixážní pult, magnetofon, klávesové nástroje, reproduktory a další nezbytný technický vybavení. Na zdech rozvěšeno několik státních vlajek. Česká ale chybí.

(Zatím!)

"H" toho moc nenamluvil a spíš se tajemně usmíval. Později se konečně nesměle rozhovořil o tom, na čem teď pracuje. Jsou to remixy jedný ze starších desek. Pak nám je ze záznamu pustil. Vyptávali jsme se a "H" ochotně odpovídal. Přesto jsem cítil ostych na obou stranách, ale nikoliv rozpačitost. "H" dokonce svolil, abychom si udělali ve studiu společnou fotku. Přibrali jsme i kočku, která se k tomu nachomejtla.

Návštěva tajnejch míst se chýlila ke konci a my museli konstatovat, že nejsme o nic moudřejší než předtím. Na plakátech a deskách jsou většinou vyobrazeny čtyři postavy. To by tedy mohlo znamenat, že Residents jsou čtyři, ale taky to tak být nemusí. Stejně tak jich může být osm nebo taky jen jeden. Kdo ví? Kdo byli ti, s kterými jsme se setkali? Spekulace a dohady o počtu a identitě mohou pokračovat. Způsob, jakým se "H" pohyboval po studiu, sice nasvědčoval, že by k Residents mohl i patřit, ale kdo ví?

A tento dům, kam jsme přišli, má vůbec s Residents něco společnýho? Není to všechno jenom fikce? Můžu já vlastně s určitostí tvrdit, že jsme mluvili s někým, kdo má něco společnýho s Residents? Ne, mohu se to leda domnívat. Možná, že ani žádní Residents neexistují.

"It's very dangerous to speak about The Residents," říkala Laurie. Ano, je velmi nebezpečné mluvit o Residents! Takže je asi nejvyšší čas se s oběma pány, kteří nás provázeli po tajnejch místech, rozloučit, zůstávaj jen otázky a dohady.

Oba naši průvodci, "H" i Homer později přišli na náš koncert v klubu Covered Wagoon v San Francisku. Byl to náš nejvydařenější americkej koncert. "H" pak přišel do šatny, každýmu z nás stiskl ruku a řekl, good, thank you, very good. Také my děkujeme, pánové "H". a Hommere!

 

Měli jsme štěstí, že jsme v San Franciscu pobývali právě v den, kdy se konal Street Fair, něco jako svátek ulice, a ne ulice ledajaký, nýbrž Ashbary/Haightstreet. To je přímo epicentrum hippies, v těchto dvou navzájem křížících se ulicích to v šedesátých létech začlo kvasit a odsud se květinový hnutí rozšířilo do světa. Dnes zůstala spíš už jen legenda. Nová generace mániček už je o něčem jiným a ty původní máničky maj dneska přes padesát let a pravděpodobně už jen vzpomínaj, pouhá hrstka vytrvala do dneška. Ashbary/Haightstreet Fair je snad jen pokus vzkřísit zašlou slávu. Zároveň to je jedinej den, kdy pivo nemusíte schovávat do pytlíku a je tolerováno pití na veřejnosti. To je příležitost, která se musí využít, i kdybyste nechtěli! Nakoupili jsme pivka a potulovali se sem a tam, mezi stánkama s květinovejma suvenýrama, čelenkamama, náramkama, ozdobama, a všelijakejma nezbytnostma vzor hippies, do toho stánky s asijským občerstvením a obchody se vším možným. Na konci ulice bylo postavený pódium a kapely hrály a marně volaly zpět zemřelého ducha květin. Stejně tak řada pouličních muzikantů, kytaristů, saxofonistů i celejch akustickejch skupin na každým rohu. Naše nadšení si získal originál živej džů-box - trumpetista, ukrytej v obrovský papírový krabici. Z jedný strany byl otvor na mince a bankovky, z druhý papírová jakoby tlačítka na výběr písní. Vhodili jsme dolar a selektovali song. Pak se odklopila přední deska, objevil se starej fousatej trumpetista a za všeobecnýho povzbuzování zahrál vybranou melodii. Odměnili jsme ho ovacemi a potleskem.

Při prodírání se davem je třeba dávat pozor, abyste nešlápli na homeless, bezvládně ležící podél zdí. Ti, co se ještě drží na nohou, žebrají buďto přímo peníze nebo alespoň zálohovaný lahve a plechovky od piva. Lahev dám, peníze nikoliv. To se totiž běžně stává několikrát za den, že vás někdo na ulici otravuje, chce buďto peníze, nebo je z nějakýho upálenýho hnutí jako třeba Výbor pro ochranu křečků a pak chce taky peníze nebo alespoň prodat samolepku, jejíž výtěžek půjde na nějaký "bohulibý" účely, taky se na vás může nalepit stoupenec nějaký sekty nebo církve a to pak pomůže jedině důsledná ignorace a naprostý přehlížení dotěrů. Jako kdyby neexistovali. Pavla Keřku jednou takhle oslovil někdo na ulici a chtěl po něm sparechange. Tedy jestli nemá nějaký drobný nazbyt. Pavel tohle slovo neznal, pochopil pouze change, což znamená vyměnit. I zželelo se mu chudáka, asi potřebuje rozměnit drobný na autobus nebo na telefon, no dobrá, how much, dva dolary, tak tady je máš. Mladík popad dva dolary a zmizel. A Pavel čekal ještě asi půl hodiny, až chlapík přijde s rozměněnýma dolarama, než pochopil, že svoje doláče už nikdy neuvidí. To má za svou dobrotu!

Američka, Američka... občas je třeba mít se na pozoru, tentokrát šlo naštěstí jen o málo.

K polednímu začínám pociťovat, že kombinace sluníčka a piva mě pomalu zmáhá. Ještě se nachomejtnu k zvláštní situaci. Nějaká ženská, opojená snad životem, snad něčím jiným, se vysvlíkla donaha a uprostřed ulice začla zcela obnažená tančit. Vydrželo jí to tak nejvýš dvě minuty. Dostavila se smíšená hlídka policie a už ji vezli. To tak, budit nám tu pohoršení! Zkouším si představit, jak dlouho by mohla tančit na Václaváku...

Asi se mi stýská po Čechách. Sbohem Haightstreet!

 

Volala Maya, že má pro nás zase nějaký překvapení. Abysme s ní prej šli v neděli do kostela. K baptistům. Nevěda, co od toho očekávat, řekli jsme s Mírou budiž. Ten kostel byl vlastně normální rohovej barák, uvnitř skrýval velkou halu, vybavenou skromnejma lavicema a obrovským pódiem. Lavice se našlapaly stovkama lidí, převážně černochama. Pódium sloužilo jako kazatelna a kruchta zároveň. Najednou tam naběhlo snad sto černejch maníků a celá elektrická kapela a okamžitě rozjeli naprosto neuvěřitelnej spirituál se stočlenným sborem. Celá hala okamžitě vyskočila na nohy a začla tleskat a dupat do rytmu. Skvěle to šlapalo. Zíral jsem na to s otevřenou pusou. Všichni lidi se chovali naprosto uvolněně, bez zábran a s neskrývanou a nespoutanou radostí. Záhy začli zpívat se sborem. Cítil jsem určitý rozpaky a skoro jsem nebyl schopen těm lidem věřit upřímnost v tý radosti. My Češi jsme vždycky trošku podezíraví. Ale asi to bude hlavně tím, že my jednoduše neumíme dát najevo radost bez rozpaků, moc se kontrolujeme, hrbíme se pod tíhou starostí a neumíme se bavit bezstarostně. Američani se jen baví jako malé děti. Žijí právě teď. Neříkám, že jedno je lepší než druhý. Je to daný jinou mentalitou. Tihle lidi se naprosto oddali tomu, co právě prožívali a jeli v tom na plný pecky. Přezpívali několik úžasnejch spirituálů a pak na pódium naběh černošskej kazatel. Stejně tak bych mohl říct spíkr, bavič, hrozič, herec či duchovní. Jeho kázání mohla bejt klidně estráda či show. Hřímal výhružky, sípal prosby, zvedal ruce k nebi a volal Boha o pomoc, jiskřil očima a maloval budoucnost hříšníkům i vyvoleným. Kázání bylo vystavěno velmi jednoduše a prostě. Aby ho pochopil i prosťáček. Když budeš pít alkohol, dostaneš se do pekla. Tak nepij alkohol. Opovaž se pít alkohol! Bůh tě vidí. Alkohol ti zničí tělo. Tvoje duše propadne peklu. Jen se běžte podívat do hospod! Do těch hnízdišť hříchu! Alkohol je jejich Bůh a hospoda je jejich kostel! Ale skončí v pekle! Bůh přijme jen ty, co nepijou alkohol! Slyšíte?! Střezte se alkoholu! Podívejte se na ty ubožáky na ulicích! Jen si je prohlídněte! Alkohol! Drogy! Sex!

Takhle to jelo asi půl hodiny. V jednom momentu kazatel vyzval lidi, aby na znamení lásky objali všechny svoje sousedy. Všichni se horoucně, ba přímo vřele objímali. Bez ostychu, bez zábran. Kromě nás. Všim jsem si, že na Míru vyšel nějakej vetchej černoch a viděl jsem, jak se Mírovi do toho nechce, ale nezbylo mu nic jinýho. Dělalo mu to docela potíže. Já to měl lepší, na mě vyšla Maya. Celý kostel se vroucně objímal. A pak zase spirituály. Lidi nevydrželi chvilku v sedě, protože zase okamžitě vyskočili a zpívali a tleskali do rytmu. Gospely a spirituály. Až do konce. Ještě dlouho mi zněly v uších.

Jsem zvědav, co nám Maya připraví za překvapení příště. Už nenápadně naznačovala, že má známý v církvi Jimiho Hendrixe! Inu Američka, Američka...

 

Nadešel čas zdvihnout kotvy a přesunout se na jih. Naší další štací bylo San Diego. Část cesty jsem řídil náš autobus, větší nudu jsem při řízení auta nezažil. Převodovka byla jen dopředu anebo zpátky, plynovej pedál se automaticky nastavil na nejvyšší povolenou rychlost 65 mil/h a veškeré řízení spočívalo v držení se volantu na desítky mil dlouhý nefrekventovaný dálnici. Pořád rovně. Jediným oživením byl pohled na stovky a stovky větrnejch elektráren hned za

San Franciscem. Po několika hodinách jsme vjeli do kopců Sierra Nevady a pak už se pod náma objevilo Los Angeles zahalený do smogu. Hustota dopravy stoupla a přes Los Angeles se auta valila v osmi proudech. To byl hukot. Představte si, že jedete v tom posledním, osmým pruhu a najednou zjistíte, že tejkujete příští exit. Kolem se valí hromady aut a žádný skulinky. To je nutný nasadit ostrý lokty a nekompromisně se probojovat do prvního pruhu a doufat, že se to podaří dřív, než minete exit. Příště už jste moudřejší. Než jsme dorazili do San Diega, zvyk jsem si, řídit v Americe je nakonec poměrně snadný.

V San Diegu se měly uskutečnit dva koncerty, ale ani jeden se nekonal, k lítosti naší, Čížků i všech ostatních. Místní pořadatelé totiž nebyli schopni zajistit odpovídající aparaturu a tak nebylo na co hrát. V sále pro třista lidí zvučit na čtyři stopy a bedýnky menší než máte doma na gramofon a ještě nefungující, to prostě nebylo možný. Mrzelo to. Před druhým koncertem jsem nechtěli ponechat nic náhodě a jeli jsme do půjčovny a vybrali se sami kompletní aparát. Pak se zjistilo, že organizátoři nemaj na zaplacení půjčovnýho. Ještě teď jsem naštvanej a zklamanej, když si na to vzpomenu! Bohužel se někdy dá předem těžko odhadnout, na koho že se to spolíháte a věříte, že není možný, aby si ty lidi ani nepřečetli, co máme v požadavcích a vybodli se na to. Inu, stane se.

Aspoň jsme si v San Diegu užili moře. Keřka trochu podcenil vlny, odneslo ho to od břehu tak daleko, že nestačil a jelikož moc neumí plavat, tak se začal topit. Plavali jsme ho zachraňovat, ale než jsme se k němu dostali, byli jsme vyčerpaný, že jsme se sami sotva drželi nad vodou a teď ještě někoho zachraňujte! Do toho se přes nás valily obrovský vlny, na dlouhý vteřiny jsme pod nima mizeli, než jsme se mohli zase nadechnout, nikdo už nemoh a břeh byl daleko a nový vlny a nový a břeh mi připadal ještě dál a docházely mi síly, že jsem sám měl co dělat. Teda měl jsem nahnáno, ale říkal jsem si, přece ho tady nemůžeme nechat! Keřka už polykal vodu a břeh byl pořád tak zoufale daleko. Už jsme si pomalu nevěděli rady. V nejhorším okamžiku jsme najednou konečně po sebou ucítili spásný dno. Teda mohlo bejt úplně po Keřkovi, jen tak tak to dobře dopadlo. Trochu nám to vzalo chuť do koupání. Člověka takový věci donutí zamyslet se a hodnotit, co je vlastně na světě důležitý. Najednou je krásně na světě! Jak jsem se z toho všeho rozechvěle klepal, jsem stále vděčnější za to, že stojíme živi na břehu a můžeme dejchat ten neuvěřitelně krásnej vzduch a vůbec!

Ze San Diega jsme asi nejvíc poznali hospody. Za roh jsme chodili hrát billiard a na levný jídlo a na japonský pivo Sapporo, pak jsme obráželi podniky, kde měli právě Happy Hours, to jsou šťastný hodiny, kdy je pivko za dolar. Tenhle fenomén výborně ovládali Čížkové, takže jsme se po skončení jedněch Happy Hours přesunuli jinam, kde právě začínaly. Jinak totiž chtěj za pivko tak tři dolary. Tři baky, jak jsme říkali, tři kozly. Při jednom nočním návratu jsme nabourali auto tak, že Čížek, co nás vezl, trefil refýž uprostřed silnice a smetl všechny sloupky. Nikomu se naštěstí nic nestalo! Taky se mi kolikrát přihodilo, že po mně žádali při vstupu do hospody identifikační kartu, jestli mi už bylo dvacetjedna. To mi polichotilo, protože je mi přes třicet. Inu pořádek je pořádek!

Chtěli jsme naše hostitele uctít českým jídlem a Míra uvařil smaženej květák a maso s knedlíkama a omáčkou. Bylo mi ho líto, protože mu to dalo dost práce a ti neznabozi si nandali knedlíky, omáčku, smažený květák i brambory do jednoho talíře, pak z toho všeho vytvořili jednu kompaktní hmotu a směs pak dopravovali lžící do úst, přežvykovali a snažili se pochopit, co že je na tý český kuchyni zajímavého. Ze zdvořilosti tu kaši pochválili, tvářili se ale přitom dost zvláštně. Míra to později komentoval, že už jen čekal, kdy vytáhnou z kapsy uválenou kukuřičnou placku, vzniklou směs do ní zabalí a uplácaj si burrito. No jo, Mexiko už je za rohem.

S Jindrou jsme začli trénink v nošení sombréra. Budou z nás senzační Mexičani! Právě jsme odkoukali, kterak vytvořit směs do burrita a sombréra nám fantasticky sluší!

 

A jeli jsme do Mexika! Podél pobřeží Pacifiku jsme ukrajovali míli po míli a blížili se k mexický hranici. Dopravní značky podél dálnice zvěstovaly bacha na sombréra běhající přes vozovku, asi tudy vede nějaká zkratka migrujících Mexikánců. Panovalo neskutečný vedro a cedule oznamovaly Mexiko 25 mil, Mexiko za 15 mil, Mexiko za chvilku, Mexiko už! Všichni jsme se těšili, vždyť náš obzor se za chvilku rozšíří o novou dimenzi, o novej stát, kam se podíváme s tím naším bigbítem. Berlínská zeď, kterou tu prej někde postavili, aby Chicanos neběhali přes hranice, jak se jim zamane, zůstává našim zrakům pečlivě skryta.

Hranice. Zastavili jsme u americké celnice a šli vyzvídat, jestli nám úředníci hodlaj dělat problémy, jak to maj v oblibě celníci celýho světa spojte se. K autu se dostavil officer a pečlivě si poznačil výrobní čísla všech hudebních i nehudebních nástrojů, osobně si je opisoval z každýho kousku zvlášť. Pak jsme byli volni. Zařadili jsme se do kolony aut, která směřovala do Mexika. Na samotný hranici postával unuděnej celník a ledabyle všem ukazoval, ať jedou dál. Napadlo mě, jestli vůbec máme víza, ale už to bylo bezpředmětný, protože i my jsme byli odmávnuti. Ocitli jsme se v Mexiku.

Do města, kam jsme měli namířeno, to bylo jen pár mil. Tijuana!

Zlý jazyky tvrdí, že tohle ještě není Mexiko, ale už to není Amerika. Vjíždíme do Tijuany a rozdíl oproti Spojenejm státům je očividnej na první pohled. Trhy, tržiště, tržnice, pouliční prodavači, spousta oslů, potlučenejch aut a žebrajících Indiánů. Pro Středoevropana trochu balkánskej pocit! Projíždíme centrem půlmilionovýho City a musíme si zatím nechat zajít chuť. Povinnosti jsou přednější. Dorazili jsme k místnímu kulturáku a přivítal nás plakát: Concierto de Rock: Desde Praga Checoslovaquia Uz jsme doma. Klasicky bez háčku. Astronomický vstupný v desítkách tisíc pesos, to je ale cena několika krabiček cigaret. Zároveň se dozvídáme, že na dnešní večer se akreditovala centrální mexická televize. S českou kulturou se tu asi nesetkávaj často. Dohadujeme se, jestli jsme první muzika z Čech, která tu hraje. Patrně budeme první českej bigbít v Mexiku!

Ujišťuju se, že i tady jsou zařízený na stodeset voltů. Snažíme se urychlit zvukovku, máme zálusk na mexický ulice. Ale jako vždy se to vleče a nakonec zbejvá čas akorát tak na večeři. Že by klasickej hudební zeměpis? To poznáte z každého města jenom místní sál a nejbližší hospodu. Taky že jo. Jen jídelní lístek je kapánek exotičtější. Vždycky, když jídelnímu lístku nerozumím, nechám se inspirovat zvukomalebností názvů jídel. Tacos. Nezní to krásně? A místní pivo! Na stole i bohužel obligátní brambůrky a kečupová omáčka, vzor USA. Přinesli tacos. Je to neidentifikovatelná náplň v placce z kukuřičnýho těsta, ovšem ve tvaru krabičky na doutníky. Jídlo je ale neuvěřitelně dobrý. Přemítáme, jestli i dneska dorazí nějaký Čížci.

Dorazili. Nikdy se nestalo, aby nedorazili.

Začátek. Dolaďuju kytaru a deme na to. Registruju červený světýlka televizních kamer. Považujou si nás! Odťukání první písničky a už to jede. Do očí mi svítí silný reflektory, takže vůbec nevidím lidi v sále, ale cítím, že jsme publikum naladili hned o začátku na stejnou frekvenci a že to bude dnes dobrý. Ono je to vlastně jedno, hrajeme-li Čechům, Francouzům nebo Mexičanům, hudba je jen jedna a nerozlišuje hranice mezi lidma, rasama a národama, hudba je prostě buď dobrá anebo špatná. A já věřím, že ta naše je dobrá. Aplausy a po konci několikrát přidáváme. Máme radost a příjemnej pocit.

Je po koncertu. Sedíme unavený v šatně, přichází organizátoři, děkují a vyřizují pozvání na party od sponzora dnešního koncertu. Není co řešit. Nikomu se nechce sednout si do auta a jet hned zpátky do Států, takže přijímáme pozvání. Rychle balíme a vyrážíme. Zavezli nás do centra do nějaký lepší restaurace. Zde již je připraven deset metrů dlouhej stůl, prohýbající se pod tíhou jídla a pití. Jsme představování sponzorovi... Je jím majitel továrny na mexickou brandy.

"Jste dnes mými hosty," nepřipustil diskusi a rozsadil nás u stolu. Naproti mně sedí budoucí mexickej velvyslanec v Praze, vedle drobná Japonka, dovídám se, jak se řekne japonsky na zdraví a přiťukáváme si, - Se kai! Není těžké uhodnout, co se nabízí přednostně k pití. Ano, sponzorova kořalka. Ale pro nás je symbolem Mexika tekila a teprve na naše výslovný přání je donesena. Ti barbaři to pijou samotný! Je tedy třeba naučit orla létat, je třeba naučit Mexičany pít tekilu! Necháváme donýst sůl a citróny. Orlům lezou panenky z důlků, takhle se lítá v Praze, vy žabaři! Zábava nabírá obrátky. Na stole přibývají nový a nový lahve tekily i brandy. Vedle baru hraje mexická kapela, modrý oblečky, ulízaný černý vlasy, kytárky. Taková mexická cimbálovka. Sponzor nás vyzývá, ať si necháme hrát písně dle našeho přání. Okamžitě jsem z paměti vylovil Kučerovce! Kukurukuků! Ať zahrajou Kukurukuků! A oni jo. Začínáme tancovat.

Jak nálada stoupala, spřátelili jsme se s celou restaurací, všichni jsme se bavili a byli opojeni tekilou, brandy, atmosférou večera, atmosférou Mexika, tijuanským vzduchem, prostě Amerikou vůbec, byli jsme očarováni neutuchající skvělou náladou a proudem událostí a zážitků, vyváděli jsme jako pominutí, popadla mě šílená radost ze života a chuť prožít tu mexickou noc na plný pecky, chce se mi žít, žít, žít, najednou mi došlo všechno to neuvěřitelný, co tu prožíváme, najednou teprve teď, mi došla celá ta Amerika, najednou jsem prozřel, najednou jsem pochopil, o co vlastně de, teprve teď v mně dozněl New York, teprve teď dorazil k mýmu srdci Svatý František, ten fakt, že jsme tady a že se dějou asi neuvěřitelný věci. Zmocnila se mě závrať ze života, uchopila mě a nesla do výšin, jako by mi právě došlo, o co v životě kráčí a chtělo se mi volat, život je skvělej! A protože život je opravdu skvělej a protože právě ze mě spadly všechny zábrany, který člověka držej při zemi, protože krev ve mně proudila naplno, nedokázal jsem již v sobě zadržovat tu energii, tu radost ze života. I volal jsem:

La vida esta maraviosa! La vida esta maraviosa! Kučerovci hráli, lahve neměly dna, noc neměla konce! La vida esta maraviosa!

Ale všechno svůj konec má, restaurace zavírala a tak jsme vyrazili do nočních ulic, žádná policejní hodina jako u Svobodů v Američce, až do rána jsme táhli městem, stále ještě nenasyceni atmosférou mexický noci, stále ještě nenadýcháni tijuanskýho vzduchu. Začínalo svítat. Okamžik, kdy nás autobus měl odvýzt zpátky na hranici, byl ještě daleko před námi.

Radost ze života se protáhla až do rána, pak krátkej spánek a znovu do ulic. Pořídili jsme si klasickou kýčovitou turistickou fotografii, Už jsme doma na vozíku s oslem a sombréra s nápisy Mexiko, Tequila, Tijuana ap. Naháněči fotografů byli na každým rohu a záběry se pořizovaly foťákem, kterej vypadal jak krabice od bot. Když naši hostitelé viděli tu příšernou černobílou rozmazanou fotku, doporučovali, abychom ji šli reklamovat, ale my jsme řekli, vždyť právě takhle je to ono! Další naháněči byli restauratéři. Zastoupili nám na chodníku cestu a vehementně doporučovali svůj podnik jako ten právě nejlepší. Stavěli se do cesty a bránili nám v chůzi a rukou naznačovali, kudy je vchod do jejich restaurace. Bylo třeba je ignorovat po celou část chodníku, kde se nacházel jejich rajón. Když jsme došli na konec jejich výsostnýho území, převzal nás další restauratér, zastoupil nám cestu a situace se opakovala. Do toho nám někdo neustále strkal pod nos tabulky s prosbou o almužnu a plata rozličných suvenýrů a cetek. Jediná možnost, kterou bylo možno tím vším proplout, se ukázala metoda "Nevidím, neslyším, nevnímám." Ještě k tomu všemu jsme se nachomejtli ke komunistický demonstraci a tak jsme odpoledne sedli do autobusu a odjeli k hranicím. Po důkladný celní prohlídce jsme znovu vkročili na území Spojenejch států a vlakem jsme se vrátili do San Diega.

 

Odtud vedla naše cesta přes Los Angeles do Santa Barbary. Cestou jsme se vykoupali v moři ve Venice. Představoval jsem si, jak na střeše některýho z domů ležel Jim Morrison a koukal na ženský a přitom ho napadla slova Hello, I love you, tell me whats your name! To se kdysi, právě zde, stalo.

Santa Barbara je jedním z posledních míst starý dobrý Ameriky, kde lidi nemusej zamykat svý domy, když jdou do práce. Dosud sem nedorazila kriminalita a příjemná atmosféra byla cítit na každém rohu. Hráli jsme tu jeden koncert a pak druhej v sousedním městě Isla Vista v univerzitním klubu.

Se svou angličtinou opět zabodoval Pavel Keřka, kterej si naproti klubu šel koupit pizzu. Tento podnik byl ovšem Pizza Delivery, tedy rozvážková služba. Pavel si objednal pizzu, ale nechápal, proč se ho přitom ptají na adresu. Nicméně jim prozradil adresu do klubu a pak čekal na pizzu. Tý se nedočkal a tak odešel pryč, přestože ji měl už zaplacenou. Když později běhal po klubu poslíček a vyptával se, kdo že si objednal tu pizzu, nebyl Pavel právě na příjmu. A tak bylo po pizze.

V Santa Barbaře jsme měli spoustu volnýho času, kterej jsme vyplnili koupáním v moři či výlety do hor.

Náš americkej výlet se ale chýlil k závěru.

Místem našeho posledního pobytu a zároveň posledního koncertu se stalo Los Angeles. El ej. Ta mnohamiliónová papundeklová vesnice s pár mrakodrapama uprostřed. Klubík, kde jsme měli hrát, se nacházel na dohled od mrakodrapů, na rozhraní ještě bezpečnýho centra a už podezřelý čtvrti. Sotva jsme zaparkovali, byla plná ulice černochů a všichni hned k nám. Jestli prej nepotřebujeme pohlídat auto. Ve mně trochu hrklo, nebylo to zase tak dávno, kdy se v El Ej odehrály rasový nepokoje. Nedat si pohlídat auto by tady mohlo znamenat o něj přijít. Přestože černoši vypadali jinak zcela mírumilovně. Nejprve byli sice odbyti, ale nakonec ten nejiniciativnější si vysloužil dva dolary, načež se začal dušovat, že se od auta ani nehne, ať jsme bez obav a jestli nechceme umejt okna. Tak dostal ještě dva dolary a byl z toho celej šťastnej a hned běžel zavolat rodinu. Ukazoval svý ženě a svejm dětem ty dobrodince, kterejm smí hlídat dnes večer auto a umejt okna a všichni děkovali Bohu a nám za ten výdělek. Parafrázoval bych to asi takto:

"Ó, páni velkomožní, Pán Bůh vám zaplať a Marie panna taky za to dobrodiní, že vám naše rodina dnes bude hlídat auto a za ty peníze, do úst jsme už neměli co vzít, tisíckrát díky, že jste nám dali zarobit, naše děti vám to nikdy nezapomenou, ani jejich děti vám to nezapomenou a v úctě na vás budeme všichni vzpomínat, poděkujte, děcka, tady pánům velkomožným, že tátu zaměstnali, nic se nebojte, páni, budeme hlídat celej večer a celou noc, nic se nestane vašemu autíčku, ani na vteřinu se od něj nehneme, ó díky, tisíckrát díky, pomodlíme se za vás, nepotřebujete ještě někdy hlídat auto?"

Celá rodina se pyšně dmula a chlubila se celý ulici. Muž leštil důležitě a důkladně okýnka a všem kolemjdoucím ukazoval, že tohle auto hlídá on, to je pod jeho dozorem, ať se mu raději všichni obloukem vyhnou. A vydržel to dlouho do noci.

V klubu dnes hrály kromě nás ještě dvě kapely a znovu jsme žasli nad tím, že ty kapely se mezi sebou nedomluví, aby si půjčily navzájem část aparatury a tak vždycky, když jedna kapela dohrála, kompletně vystěhovala pódium a přišla druhá skupina a znovu všechno postavila. Včetně koncovejch beden, mikrofonů, zesilovačů a vlastní aparatury. Kapely tady vůbec mezi sebou moc nekamarádí, vděčně jsem vzpomínal na atmosféru na zákulisí, šatny a kuloáry v Čechách, na tu muzikantskou družbu a popíjení. Nejvíce mě však překvapilo, že dnes nepřišel žádnej Čížek. To se tedy ještě nestalo. Bohatě je však nahradila Barbara Benish, malířka z El Ej, silně inklinující k Čechám a Čechům. Mám za to, že Benish byla dříve Beneš, protože Barbara měla předky z Písku. Její manžel, George, si z ní sice utahoval, že ještě před pár lety zaměňovala slovo Praha (Prague) za slovo žába (frog), ale že to Barbara myslí vážně, se ukázalo zanedlouho, protože Barbara to nakonec v El Ej zabalila a přesídlila do Čech. Mám pocit, že část zásluhy na tom máme my.

Po koncertě jsme odjeli k Barbaře a Georgovi domů. Těch posledních pár dní jsme bydleli u nich, v domečku nedaleko Sunset bulváru s výhledem na slavnej kopec s obřími písmeny Hollywood. Hned následující den jsme se pod ten kopec vypravili. Co nejblíž k oněm písmenům. Pořídili jsme tam exkluzivní foto. V popředí kapela, za námi kopec s nápisem Hollywood. Fotku jsme později použili do bookletu cédéčka. Není to fotomontáž, jak se řada lidí domnívala! Opravdu jsme pod tím kopcem stáli, živí a skuteční! Taky není pravdou, že bychom písničku Hollywood a stejnojmenný cédéčko nazvali takto pod dojmem našeho výletu do Ameriky nebo do Hollywoodu. Ta písnička vznikla dřív, než jsme vůbec mohli tušit, že do nějaké Ameriky pojedeme. Tenkrát pro nás bylo slovo Hollywood něco jako mýtus. Symbol. Pozlátko. Na jedné straně sen a iluze, na druhé straně skutečnost a realita. Dvě tváře světa. Řekl bych to spíš tak, že jsme sem přijeli, abysme si potvrdili, že to tak funguje. Sen a skutečnost. Naleštěný blýskavý iluze a třpytivě barevný bulváry. Ale i špína a chudoba je barevná, stejně jako zklamání. A lidi chtěj být šáleni. To je Hollywood. Lesklá přikrývka lidských bolestí a trápení. Oslnění neskutečným světem. Mámení! A opravdu to tak funguje. Nejpůsobivěji se to blyští a leskne na hollywoodským bulváru. V chodníku má každá jen trochu slavná osobnost z filmovýho světa zabudovanou hvězdičku se svým jménem na znamení věčný slávy. Kino vedle kina a v čele to nejslavnější, Chinas Theatre, kde se odehrávaj premiéry nejprestižnějších filmů. Před kinem je betonovej chodník a v betonu otisky chodidel a dlaní těch úplně nejslavnějších. Hollywoodskýmu snu se velmi snadno podlíhá a tak jsem si vyfotil vlastní nohu vedle otisků střevíčků Marilyn Monroe. Je to úžasný! Vzpomněl jsem si, jak jsem byl do Marylin Monroe zamilovanej ve filmu Někdo to rád horké a zdá se mi neuvěřitelný, že to vůbec někdy existovalo a jsem fascinován, že stojím na tom samým místě jako ona. Ba, snadno se tomu podléhá. Střevíčky Marylin a moje noha. Ale Marylin, respektive její otisk v betonu, to je onen sen a iluze a moje noha, to je skutečnost a realita. Hollywood!

Nepotloukali jsme se tady ale jen tak. Kde jinde přece natočit záběry pro videoklip písničky Hollywood než tady? Tak jsme v tý oslnivý atmosféře filmovali, v místech toho největšího lesku-blesku. Nakonec jsme z toho bohužel nic neupotřebili, protože když se pak klip v Čechách natáčel, všechno bylo jinak a záběry se nehodily do koncepce. Hollywood je vlastně všechno v nás a všechno kolem. Nejde se s tím rozloučit. Nelze se tomu vyhnout. Ať už to pojmenujete Hollywood nebo jakkoliv jinak. Ale takhle to hezky zvukomalebně zní. Jen to vyslovte a poslechněte si to. Hollywood. Sen. Iluze. Yeh! Sound's good!

Poslední dny jsme vlastně neměli na práci nic jinýho než se potulovat po El Ej, Hollywoodu či Santa Monice. U Barbary na zahradě jsme pořádali barbekjů, tedy grilování všeho možnýho. Hezky po česku jsme vše zapíjeli spoustou piva. Byli jsme zváni na vernisáže a party. Jednoho večera nás Barbara vzala někam do Beverly Hills, že prej na party. Přijeli jsme do obrovský vily. Na zahradě byly dva bazény, jeden malej s horkou vířivou vodou a druhej velkej s plavební dráhou. Na party mohlo být přítomno snad sto lidí a hned od začátku to působilo dost snobsky a upjatě. Zjevně dobře situovaní pánové v oblecích a dámy v róbách drželi skleničky s patřičně odstátejma malíčkama, usrkávali drink a vedli značně intelektuální debaty v uzavřenejch hloučcích. Děsně rozuměli umění a měli na všechno svůj názor. Všichni byli hezcí, úspěšní a upřímně se usmívali. Tvářili se jako nejchytřejší umělci nebo alespoň znalci umění. Smetánka. Prostě nuda! Popocházeli jsem sem a tam a popíjeli pivko, protože tam v podstatě nebylo s kým promluvit. Čas se vlekl a nic se nedělo. Jen to pivko.

Dneska se přeme, koho že to vlastně napadlo, hodit Pavlíčka do bazénu. Ale já vím, že to napadlo Barbaru. Hodili jsme ho tam, tak jak byl, oblečenýho a s pivkem v ruce. Konečně nám smetánka věnovala pozornost. S pohoršením se na nás dívala a dohadovala se, co jsme zač, že jsme si něco tak hroznýho dovolili. Ti opatrnější volili ústup, aby náhodou nevznikl dojem, že by k nám mohli patřit. Pavlíček se uvelebil v oblečení v bazénu, upíjel pivko řkouc, že je tam velmi příjemně. Velmi záhy došlo k dalšímu vhození do bazénu a pak ještě k dalšímu a nakonec ti, co už byli mokrý, vylezli ven a vhodili tam všechny z nás , co ještě byli suchý. To se již smetánka dala na úprk. Kdo k nám patřil a nebyl dosud hozenej do vody, se raději svlík sám, aby ušetřil mokrý oblečení a skočil do vody dobrovolně. Oděv postupně odložili všichni z nás. Nakonec jsme přišli na to, že nahý je to vůbec nejlepší, hlavně v malým bazénku. Voda v něm byla horká a vířila odspodu a příjemně nadnášela. Smetánka už zcela vyklidila pole a stáhla se do vily. Zbylo nás asi deset, rochnili jsme se v obou bazénech, všichni hanbatí. Ovšem nejdokonalejší bylo nechat se nadnášet horkou vířivou vodou, jen si tak hovět a spočívat a přitom upíjet pivko. Když to člověka přestalo bavit, šel si do vedlejšího bazénu zaplavat a pak si skočil pro nový pivko. Ale smůla! Pivo najednou došlo! Vzpomněli jsme si, že jsme v kuchyni veděli spoustu lahví s vínem, byly vyrovnaný od podlahy ke stropu a přímo volaly po tom, aby byly vypity. Nikdo už nevypátrá, čí to byl nápad. Míra tvrdí, že se ptal Barbary a ta řekla, že jo, že si můžeme vzít, co chcem. Ale že by Barbara disponovala čísi sbírkou vína? To nám řekla teprve druhej den, že majitel domu (a současně majitel galerie, kde Barbara vystavuje) sbírá víno, jako někdo obrazy a že co lahev, to minimálně sto dolarů! Ó blažená nevědomosti! Šli jsme jenom po šampaňským. A to teklo proudem! Takový množství se ani nedalo vypít a tak jsme ho lili sobě navzájem do vlasů, Jindra mě kropil ročníkem sedmdesát jedna a všichni jsme řvali nadšením. Byl to euforickej mejdan! Vida, co dokáže parta Čechů s nudnou party. Šampaňský, horká voda, studená voda, jasná noční obloha a znovu šampaňský. Domorodci patrně nevycházeli z údivu. Vyděšeně nás pozorovali z bezpečnejch úkrytů a jen ti nejotrlejší se dokázali přidat. Majitel domu se přesto nechal druhej den slyšet, že tak vyvedenou party zažil naposled před dvěma lety, kdy tu byla nějaká jiná skupinka Čechů a naštěstí vůbec neležel části svý sbírky, o kterou naším přičiněním přišel. Jenom teplický Čížek Láďa Baxa, kterej nás po jižní Kalifornii doprovázel, přišel k újmě. Pádem do bazénu si roztrh nohu. Bylo nás tam deset a všichni jsme rázem byli doktory. Návrhy zněly od pomazání medem až po amputaci. Nakonec někdo z místních borců vzal jehlu a vlasec a několika stehy ránu krásně zašil. Láďa potřeboval jen umrtvení alkoholem, čemuž jsme ostatně nebyli daleko všichni. Zašití v nemocnici by přišlo tak na třista dolarů. Takhle bylo zapotřebí jen trochu otrlosti. Nakonec jsme všichni usoudili, že to má zašitý opravdu krásně. Vyrazili jsme domů. Byli jsme unaveni a šli jsme spát.

Spal jsem na zahradě pod širákem. K ránu se mnou začalo něco klepat. Šlo to od země. Probudilo mě to, protože otřesy byly tak silný, že se nedalo spát. K tomu se sama od sebe rozehrála čínská zvonkohra, kterou měla Barbara na zahradě pro ozdobu. Co se děje?, napadlo mě, že by zemětřesení? Čekal jsem, až to dotřese. Jestli je to zemětřesení, nemůže se mi nic stát, protože jsem venku a nemůže na mě nic spadnout. Tak to se mnou pár minut klepalo. Pak nastal klid a znovu jsem usnul. Ale za chvíli to tady bylo opět. Zase se rozehrály zvonečky a nadskakoval jsem na matraci. Zemětřesení dotěrný, pomyslel jsem si. Ani spát se při tom nedá. Nezbylo než trpělivě čekat, až to dotřese, abych mohl pokračovat ve spánku. Trvalo to zase několik minut. Potom teprve nastal klid.

Jo. Bylo to zemětřesení a pěkně silný. Už jsem ale měl průpravu. Když jsme byli v San Francisku, navštívili jsme Kalifornskou akademii věd. Mají tam expozici speciálně o zemětřesení. Vylezete na takovou kovovou desku. Je to simulátor otřesů. Stoupnul jsem si tam na ten simulátor a přede mnou začal běžet film se záběry na město. Napřed se nedělo nic. Za chvíli hlas z reproduktoru oznamoval, že máme pod nohama chvění odpovídající třem stupňům Richterovy stupnice a deska začla mírně vibrovat. Pak se chvění začlo zvyšovat a postupně padaly ve filmu před námi menší domy, pak větší a když stupnice dosáhla devátého stupně, už to s náma pěkně házelo. Z města před námi nic nezbylo, jen prach a dým. Tak takhle asi dopadlo San Francisco v roce 1905. Celý město lehlo popelem. Kalifornií prochází tektonickej zlom jménem San Andreas Fault, dotýkají se zde dva různý geologický útvary a občas se holt o sebe trochu otřou. Je potřeba, aby lidi tady měli neustále sbalenej batůžek. Když to začne, tak vyběhnou ven, kde čekají, jestli jejich dům spadne či nikoliv. Pro jistotu se baráky staví z papundeklu a z lepenky. Ty se jen zachvějou a stojí dál. Mají ale zase jinou nevýhodu: Dobře hoří. A když chytne jeden dům, přeskočí to na další a za chvíli shoří celá čtvrť a nedá se to zastavit. A tak se Kaliforňané brání střídavě ohni a zemětřesení. Existuje dokonce prognóza, podle níž leží San Francisco v tak nešťastným místě, že je předem odsouzeno k zániku a dřív nebo později se při zemětřesení propadne do moře. Pěkný vyhlídky! Skutečnost je taková, že míň odolný domy již popadaly a těm zbylým, papundeklovým, se toho moc už stát nemůže. Mrakodrapy se staví se speciálním jištěním, stojí na speciálních válcích, na kterejch se chvění eliminuje, a proto už dnes nedochází k tak velkejm škodám. To naše zemětřesení, jak jsem si později přečet v novinách, mělo intenzitu 8,7 Richterovy stupnice. Moc nechybělo! Domy padaly hlavně v oblasti Joshua Tree. To je východně od El Ej. Mirek, který spal na střeše (chtěl usínat a probouzet se s výhledem na Hollywood), vyprávěl, jak se probudil, když pod ním začal jezdit dům a jak měl strach, že dům po ním spadne. Chtěl utýct, ale přitom nedokázal odtrhnout oči od podívaný před sebou. Noční město ozařovaly záblesky, jak se trhalo elektrický vedení, v dáli světla od požárů a k tomu jekot sirén a jiskření nad bílým nápisem Hollywood. Pozoroval to divadlo a přitom se sotva držel na nohou. Jindra, kterej spal v pokoji, byl probuzen obrazy, padajícími ze stěn. Pavel Keřka z toho nic neměl, protože spal tak tvrdě, že ho nic neprobudilo. Baxa spal vedle Pavlíčka, a když ho probudilo nadskakování postele, na na který společně spali, první, co ho napadlo, bylo, proč Pavlíček musí masturbovat tak mohutně, až nemůže spát. Teprve pak mu došlo, že natřásání postele má jinou příčinu.

Papundeklák přežil. I když se zdálo, že měl namále. Ti, co spali uvnitř, se notně vylekali a vyděsili, když se probudili a všechno nadskakovalo a třáslo se. Dům vydával zvuky! Zatím jsem poznal jen mlčící domy. Tento skřípal, sípal a sténal. Není divu. Šlo o třetí největší zemětřesení v Kalifornii v tomto století. Vida, jak ošemetná může bejt věta: mám pevnou půdu pod nohama. Jak zdánlivý je najednou toto rčení! Od toho okamžiku jsem kladl nohu na zem značně nedůvěřivě, neboť ta pevná půda pod nohama si již nezasloužila moji důvěru. Uf! Už abych stanul na poctivý Český tabuli!

 

Ukázalo se ale, že spatřit ony milovaný, geologicky ustálený prvohory, nebude jen tak. První komplikace vznikly už na letišti. Kufr s piánem vážil asi o padesát liber víc, než bylo povoleno a úřednice požadovala za nadváhu astronomickou částku. Byla neoblomná, ačkoliv jsme se snažili ji přesvědčit, že při cestě sem, s tou samou společností bylo všechno v pořádku. Trvala na svým. Vysvětlili jsme jí, že když váhu všech zavazadel sečte a vydělí počtem letenek, dostane odpovídající povolenou váhu. Vše marno. Kufr má nadváhu a basta! Pokusili jsme se kufru ulehčit a vyndali jsme z něj všechny kabely a krabičky, až zůstalo jen piáno. Nadváha činila už jen čtyřicet liber. V tom okamžiku se Baxa naklonil přes přepážku a povídá úřednici, že jí to ale dneska sluší a současně nohou zespoda začal nadlehčovat kufr stojící na váze vedle. Ručička váhy se houpala okolo povolené hmotnosti, úřednice se usmála a dala nám bumážku. Cesta byla volná.

"Nejste vy náhodou ti Češi, co byli předevčírem na party?",

oslovila nás kolem projíždějící domorodka, perly na ní jen chrastily.

"Povedená party!", dodala a odplula. Zřejmě jsme v Beverly Hills vyvolali trochu rozruch.

Odlet. Letadlo se vzneslo, zakroužilo nad mořem a zamířilo na východ. Dlouhou dobu jsme letěli nad El Ej, sto mil dlouhou vesnicí složenou z domečků posazenejch v síti pravoúhlejch ulic. Minuli jsme Arizonu, z okýnka jsme si prohlídli Grand Canyon a za pár hodin jsme mezipřistáli v New Yorku. Tady si Pavel Keřka vzpomněl, že neveze z Ameriky žádnej dárek svý manželce a tak v několika málo volnejch minutách běhal po letišti, že jí musí koupit alespoň parfém, což ho stálo tolik peněz, že v Praze by za to koupil takový parfémy tři, ale to by zase nebyl dárek z cesty po Americe. Takže koupil parfém a letadlo nabralo kurs do Evropy. Proti času jsme proletěli nocí nad Atlantikem, posunuli jsme si hodinky a dopoledne jsme přistáli v Amsterdamu.

Zažil jsem při přistání velmi zvláštní pocit. Ještě nedávno, když jsem byl v Amsterdamu, připadal jsem si někde tak daleko od domova, až na mě šla úzkost z tý dálky a cítil jsem se odcizenej a vykořeněnej. A teď najednou, na tom samým místě, jásám, že už jsme vlastně doma! Náhle pociťuji radost, jako by mým domovem byla Evropa. K takovému posunu ve vědomí a chápání vzdáleností a příslušnosti ve mně v Americe došlo. Už v Amsterdamu mám pocit, že jsme doma.

Ale bohužel jsme doma ještě nebyli. Holandskejm celníkům se nelíbil Pavlíčkův pas ve formě dvoustránky s fotkou a razítkem českýho velvyslanectví a odmítli ho vpustit do Holandska. A nenechali si to vysvětlit. Podle nich ho tento pas opravňoval pouze k opuštění země, kde byl vydanej a ke vstupu do vlasti. Tedy nikoliv ke vstupu do Holandska. My jsme měli z Amsterdamu do Prahy cestovat autem. A nepustí ho. A ne a ne. Pavlíček se rozčílil a tak ho zavřeli do něčeho na způsob cely předběžnýho zadržení, mezi černochy a Araby, kteří zde čekali na deportaci domů, protože taktéž nebyli vpuštěni do Holandska. Pavlíček usoudil, že se mu nemůže nic stát, nanejvýš ho deportují do Čech. Jenže tato letecká společnost do Čech nelítá. A když tedy ne Čechy, tak zpátky do Ameriky. A to do 24 hodin.

Co teď? Volali jsme na naši ambasádu a ti dali v podstatě za pravdu imigračním úředníkům a že si záležitost musíme vyřídit sami. Díky za pomoc, ó šlechetné velvyslanectví! Daleko hodnější na nás byla paní z kanceláře letecký společnosti. Ostatně oni by nesli náklad na deportaci. Jediná možnost, jak uchránit Pavlíčka před novým výletem do Ameriky, bylo koupit mu letenku do Prahy, protože se dosud nacházel v bezcelní zóně a mohl odletět do český bezcelní zóny. Problém byl však v tom, že za letenku do Prahy požadovaly České aerolinie neuvěřitelnejch čtyřista padesát dolarů, kdežto naše hotovost činila pouhejch třistapadesát dolarů. Ať jsme se šacovali sebevíc, větší částku jsme dohromady nedali. Tak jsme znovu telefonovali na naše velvyslanectví, zda by byli ochotni něco nám pučit. Ano, pučili by. Jedině v případě, že by doma někdo složil stejně velkou částku v korunách na účet ministerstva zahraničí. Znovu díky! Přemýšleli jsme, kdo z našich známejch by nám mohl pomoct. Situace se zdála bejt zoufalá. Značně zoufalá! Pavlíček v cele, poletí zase do Ameriky, my zůstanem bezradní v Holandsku a za dva dny nám začíná šňůra po Německu! Čas plynul a my sháněli telefonicky po Čechách peníze.

Spásný nápad dostala nakonec úřednice z letecký společnosti. Zjistila, že Pavlíček by moh mít nárok na slevu, protože mu ještě nebylo dvacet šest let. Zavolala na ČSA a ti jí potvrdili, že by mohl dostat letenku do Prahy za pouhejch (! ) třistačtyřicet osm dolarů.

Letadlo mělo letět za deset minut! Následoval běh letištěm, vyzvednout Pavlíčka z cely, úprk k přepážce ČSA, koupit letenku, odtamtud volali, ať letadlo pozdrží. Pak přes celý letiště k terminálu. Letadlo už mělo nastartovaný motory, Pavlíček vyběh po schůdkách, dveře se za ním zaklaply a byl fuč. Byli jsme zachráněni v posledním okamžiku! Vypotáceli jsme se ven z letiště. Čekalo nás tisíc kilometrů v autě. Byli jsme nevyspalí, kručelo nám v břiše a veškerá naše hotovost činila dva dolary.